Příběh nemá kladného hrdinu. Není podstatná oprávněnost Špičákova názoru, není podstatný ani jeho poněkud „střelecký“ autorský styl. V čem ale udělal autor zásadní chybu, je nesprávná citace z textu jedné skladby, na níž postavil část svého hodnotícího článku. To se stávat nemá a Vladimír mu to právem vyčetl.
Stejně tak se ale zásadně nemá stávat, že se šéfredaktorka, byť při soukromé rozmluvě s postiženým umělcem, jednoznačně nepostaví za svého podřízeného. Iva Jonášová se na Facebooku pokoušela z této trapné situace vybruslit prohlášením, v němž mimo jiné tvrdí: „A za Jirku Špičáka ani jeho recenzi se rozhodně nestydím!“ Ale tady je na místě se ptát, zda by si opravdu tak citlivým a snadno napadnutelným výmyslem Vladimír 518 podřezával větev své důvěryhodnosti.
  |
Bohužel nejsmutnějším hrdinou pak je sám Vladimir 518. Už sama potřeba vymezovat se půlhodinovým rozhovorem v rádiu vůči jednomu recenzentovi o příliš velké sebedůvěře nesvědčí. Co je ale daleko zásadnější: jedním z Vladimirových argumentů je, že v minulosti Radiu Wave coby „známá tvář“ pomáhal při jakýchsi promoakcích. A tudíž by – snad – měl mít nárok na recenzentské „hájení“. To je bohužel stejně mylná představa, jako kdyby filmový producent žádal automaticky pochvalnou recenzi svého filmu v deníku, který je jeho mediálním partnerem. Což je samozřejmě zcela absurdní. Od muže Vladimirovy inteligence a rozhledu by jeden tak pomýlenou zkratku nečekal.
