Na jedné straně obsese vlastní silou a rozhodností, na druhé straně obsese trestem smrti. Svým způsobem je to zrcadlo stavu civilizace a jeho vývoje.
Že Turecko nemá šanci být členem EU, je jasné už léta. Nejpozději od července 2016, kdy na pokus o puč reagovalo masovým zatýkáním, vyhazovy z práce, armády, soudů i škol. Čteme-li zprávu, že nyní bylo zatčeno dalších 115 lidí, mimo jiné podnikatelé, novináři či porodní asistentky, působí to až jako černý humor. To je situace v Turecku těhotná revolucí, že je nutné zatýkat porodní asistentky?
Že to vše je zřejmé, ale v Evropě se to neříká nahlas, je jasné nejpozději od dohody EU s Tureckem o zadržování migrantů. Až budou příští historici líčit úpadek Západu počátkem 21. století, ta dohoda jim poslouží. Ilustruje, že EU se nedokáže bránit tomu, co sama nechce (čti: přílivu migrantů), špinavou práci „outsourcuje“ do Turecka a tím se stává jeho rukojmím. Už proto neříká Turecku na rovinu, že členem EU nikdy nebude. Proto potřebuje záminku v podobě trestu smrti.
Jsou to zvláštní váhy. Na jedné misce statisíce těch, kteří by došli až do Evropy, kdyby je nehlídalo Turecko. Na druhé misce hrozba, že Turecko obnoví trest smrti. Neváží dohoda o migrantech (když už je uzavřená a funguje) více než trest smrti, jaký platí i v Indii, Japonsku či USA?
