Před deseti lety, když ústavní změny prosazoval Hugo Chávez, jsme tu psali: „Šrouby vedoucí k vládě jedné strany se často utahují zvesela. Nechápete, že jsme tak ležérně přijímali nástup komunistů? Pohleďte do Venezuely.“ O dekádu později je to horší. Ležérnost zmizela, zato hrozí násilí. To vše se odehrává v době, kdy v Jižní Americe již odzvonilo juntám a diktaturám. Jak se to mohlo stát? Jak se země, která už v 19. století nepatřila mezi banánové republiky (v roce 1853 zrušila trest smrti), ocitla v takovém civilizačním sešupu?
Venezuela na pokraji občanské války? Skupina vojáků se vzbouřila proti vládě |
Jednoznačná odpověď schází. Ale cosi by napověděly paralelní dějiny té země a cen ropy. Ropu Venezuela objevila před sto lety. O deset let později byla už jejím největším exportérem a druhým největším těžařem (po USA). Vlády se pak měnily, ale všechny se opíraly jen o ropu. Před čtyřiceti lety byl ropný průmysl znárodněn, před třiceti lety opět zprivatizován a před deseti lety ho Chávez znárodnil podruhé. Při světových ropných šocích Venezuela bohatla. Při poklesu cen žila z naspořených peněz. A skoro nikoho nezajímalo, že její zemědělská produkce klesla ze třetiny HDP na pouhou desetinu.
Venezuela si zvykla na přísun peněz, dotované ceny i posílání studentů do ciziny. Ale chtěla víc. Koupit si mesiášský vliv. Být protiamerickou alternativou pro třetí svět. Proto vyvážela i tam, kde vydělala jen ideologicky. Přesto se nestala alternativou pro třetí svět. Zato naplňuje diagnózu, jíž ekonomové říkají holandská nemoc: označuje paradox, kdy snadný zisk z vývozu surovin oslabí domácí ekonomiku a její pestrost. Kdy se i úspěšná, prosperující země stane rukojmím světové ceny své hlavní vývozní komodity. Ano, Venezuela dobře ilustruje to, čemu se říká také prokletí přírodních zdrojů.
