Pokud mě čtete, asi je znáte taky, a nemusím tedy vysvětlovat, že Prchal je ten chudák, kterému se Babiš při ohlašování vítězství přisál na čelo, koho označil za kouzelníka a kdo vás jistě, stejně jako mě, už léta přivádí k šílenství tím, že každý „Babišův“ status zahájí slovy „ahoj, lidi“. A že Jakub Horák je ten jímavý cynik, který své rozpolcení mezi intelektuálními ambicemi a pragmatickým vyděláváním peněz přemostil ironickým humorem a pro tyto volby se dal do služeb Pirátům.
Oba dělali přibližně totéž, politický marketing na sociálních médiích, nicméně Mára to po polibku smrti od svého šéfa schytává ze všech stran, dočtete se o něm, že je „zrůda“, „zrádce“ a „loutkovodič“, komentáře na Facebooku se hemží Goebbelsy a dozorci v koncentráku, kteří taky „jenom dělali svoji práci“.
Je to zvláštní. Moje sociální bublina má obvykle plnou hubu svobody přesvědčení, ale je ochotna někoho deptat jen za to, že pracuje pro věc, v niž nevěří. Prchalův prohřešek totiž spočívá v tom, že se o něm ostatní domnívají, že on sám jakožto intelektuální yuppík z pražské Letné by ANO sám nevolil, tudíž pracuje proti svému přesvědčení a je lidská svině. Kuba Horák z letošních voleb vyšel lépe, protože na něm takové podezření nelpí. A to je druh kádrování idejí, z něhož jsem doufal, že už jsme vyrostli. Jistě, každý člověk by měl mít právo odmítnout práci, pokud s ní vnitřně nesouhlasí. Ale proč bychom ho k tomu měli nutit?
  |
Já také jejich sítem neprocházím. Nepřestal jsem psát Poslední slovo do Lidových novin, ačkoliv politicky s Babišem nesouhlasím a z jeho volebního úspěchu jsem hluboce nešťastný. Natáčel jsem seriály pro Novu, z jejíhož tehdejšího manipulativního populistického zpravodajství mi sice bylo nevolno, ale říkal jsem si, že to moji práci neovlivní. Nevybavuju si vlastně žádné svoje zaměstnání, v němž bych neřešil nějaká morální dilemata: dělal jsem rozhovory na zadání, psal články o věcech, které mě nezajímaly, ale co naplat, někdo je napsat musel.
Jako každý v oboru prodávání myšlenek jsem si sice sám pro sebe někde namaloval čáru, za kterou jsem nechtěl jít – nikdy jsem nepsal, co jsem si nemyslel, a nechválil nic špatné – ale z morálního hlediska se ta moje čára nenachází zas tak daleko od Prchalovy čáry, Horákovy čáry a čar všech dalších politických marketérů, kteří jen měli štěstí a šéfové je nezačali olizovat v přímém přenosu. A od čar režisérů reklam, autorů knížek na kšeft, redaktorek ženských časopisů a vlastně každého, kdo prodává nápady za peníze. I nad jejich prací jednou zasedne komise, která bude měřit, jak moc jejich vnitřní přesvědčení a jejich soukromé volby souhlasí s prací, kterou dělají.
Vlastně takové komise tu už zasedaly, uvědomuju si. Takže bude na co navázat.
