Ani náhodou, je to ze strany ANO též nátlak na konkurenční strany, které se odmítají stavět vstřícně ke koalici s Andrejem Babišem. Jeroným Tejc může svými sněmovními zkušenostmi a schopnostmi zajisté pomoci ministru spravedlnosti při přesvědčování poslanců. Nicméně určitě by se našel někdo uvnitř ANO, kdo by to zvládl též a neměl by za sebou barvitou politickou historii jako pan Tejc. Ale momentálně není zájem, jako by hesla o tom, že politiky recyklují jen „staré“ strany, najednou neplatila. Vidíme v tom rozpor, který nemluví ve prospěch hnutí ANO.
Obsazení ministerstev a následné vyhazovy politicky zaháčkovaných náměstků mohou sloužit jako účinný politický instrument – a možná svou roli splní. Výsledek uvidíme třeba až ve druhém pokusu o vládu. Nicméně devíza, kterou se hnutí ANO mohlo druhdy chlubit, tedy jistá serióznost, je vepsí. V čem je bezzásadový pragmatik (ostřílený politický matador, chcete-li) lepší než politik bez zkušenosti, ale s chutí prosadit myšlenku? No přece v poslušnosti. Vzkříšené politické mrtvoly budou nejen poslušny „manažerských“ rozkazů, budou i snadno vyhoditelné. Ve světle těchhle prapodivných kroků by bylo největší pomstou Andreji Babišovi, aby tenhle jeho výběr ministrů získal důvěru. O popularitu by se připravil sám.
To, že se novopečení ministři vůbec neohlížejí na své hnutí, věští do budoucna problémy. Poslanci nejsou zaměstnanci, a to ani ANO, ani Agrofertu. Pokud s nimi stranické vedení hodlá nadále zacházet jako s bezduchou masou, nemusí být napříště tak poslušní a flexibilní. Nepříliš nadšeně se poslanecký klub tvářil, už když měl z taktických důvodů předsedu ODS Petra Fialu, jako šéfa druhé nejsilnější strany ve sněmovně, dvakrát za sebou nezvolit do vedení komory a po týdnu pro změnu zas zvolit.
Manažerské metody jsou jistě efektivní při vyjednávání a nepochybně jimi lze dosahovat měřitelných výsledků. Nelze jimi ale nahradit politickou angažovanost – občanskou aktivitu. Politicky neutrální rozhodnutí neexistuje, proto je iluzí i manažerské dobro.
