Na filmových pohádkách je zajímavé, jak odrážejí dobu svého vzniku – na schéma pohádkového příběhu často promítají vládnoucí ideologii. To bylo vidět třeba na „lidovědemokratické“ Pyšné princezně, která vykreslovala upadající Půlnoční království (kapitalismus) a vzkvétající Zemi krále Miroslava (nový spravedlivý řád). Symbolika byla tvůrcům jasná, poselství ideologicky vyhovující, jen výklad, který mělo obstarat publikum, měl vadu. Jako na potvoru se divák nejčastěji identifikoval s nešťastným ševcem, který jediné místo, kde si mohl svobodně zazpívat, nalézal za zemskou hranicí.
Staré pohádky byly jako Hra o trůny, syrové, plné násilí, sexu a nadpřirozena |
Možná si řeknete, že ideologii byli poplatní jen tvůrci autoritářských režimů, ale není to pravda. Současné německé či skandinávské filmové pohádky se často vyznačují zajímavými třídními a rasovými stereotypy. Bohatí jsou zlí, princezna by neměla být blondýna, zpravidla není krásná, odmítá luxus a kamarádí s prostým lidem.
V takhle „moderní konstelaci“ pak nikoho nepřekvapí ani rasově pestrý princ, například černoch. Že je to paranoia? Ne, jen ideologie. Ostatně pokusy cenzurovat již existující pohádky nejsou ojedinělé. Pohádky, které sbírali bratři Grimmové, Karel Jaromír Erben či Božena Němcová, žily mezi obyvatelstvem v různých evropských zemích i mutacích a odrážely a odrážejí zpravidla nějaké archetypy. Naše snaha je měnit může být úspěšná, ale vždy jen částečně – interpretem je divák (čtenář) a ten si z příběhu vezme vždy jen to, co chce.
Proto nikdy nemohou zvítězit bojovníci proti stereotypizaci. Pohádky jsou totiž na stereotypech postaveny, podobně jako anekdoty. Pohádky nám o nás říkají mnoho zajímavého, stačí být pozorný. Pokoušet se je ale ideologicky uhlazovat je pošetilé.
