Jinak řečeno, kdo se urazit chtěl a potřeboval, ten se urazil, případně k smrti vyděsil z toho, že prezident vztyčil předloktí se sevřenou pěstí, aby tím zdůraznil svou nechuť k předčasným volbám.
Konstelace letošního vánočního projevu je jasná: Miloš Zeman chce vyhrát prezidentské volby, a proto volil taková témata a slova, aby jimi nikoho příliš nepopudil. Otíral se pouze, na zemanovské poměry jemně, o politiky, úředníky a média. Pokud hrozit chtěl, pak to udělal příliš nenápadně, protože si toho velká část diváků skoro nevšimla. Těžko říci, zda to bude imponovat jeho voličům, ale to je jedině Zemanův kalkul, případně selhání. Vidět v tom výhrůžku je hysterické, bylo to určitě nepatřičné a trošku trapné (vzhledem k fyzickému stavu hrozícího), nikoli ale děsivé.
Projevy, které pronáší Miloš Zeman během vánočních svátků, jej měly odlišit od předchůdců v úřadě, kteří v uplynulých desítkách let pronášeli projevy novoroční. Tradice je příliš mělká na to, abychom mohli mluvit o nějakých formálních pravidlech. Otázkou je, zda má v případě Miloše Zemana vůbec smysl o formálních pravidlech mluvit – z jejich porušování má a měl prezident Zeman většinou jen politický zisk.
Problém koalice vyděšených, pojmenujeme-li si takto čistě pracovně skupinu kritizující Zemanovo gesto, vězí v tom, že čím větší budou kolem tohoto „politického aktu“ dělat rozruch, tím víc pomohou prezidentovy příznivce utvrdit v pocitu, že je Zeman terčem účelové kampaně. Zemana nelze porazit zveličováním jeho chyb, ale spíš ukazováním přijatelnějších alternativ. Nehledě k tomu, že přehnané reakce utvrzují pozorovatele v dojmu, že MZ je ústřední postavou tuzemské politiky. Stručně shrnuto: Čím víc protizemanovských vášní, tím lépe pro Zemana.
