Podle běžných předpokladů by si měl Írán revoluční atmosféru spíše ušetřit. Něco jiného je nespokojenost s lecčíms. Třeba se zdražením kuřat či vajec o 40 procent. Vždyť i ve vyspělém Izraeli vypukly před lety protesty (tam ale nenásilné) kvůli takové banalitě, jako jsou ceny sýra cottage. Jenže může tato nespokojenost Íránců přerůst v revoluční nálady? Ve snahu o svržení režimu? Seriózní odpověď opět zní „nevíme“.
Írán je v měřítkách širšího Středního východu úspěšný stát. Dokázal si ušetřit krveprolití ve stylu arabských zemí. Ne nadarmo se říká, že právě Írán je faktickým vítězem „arabského jara“. Za rok oslaví již 40. výročí islamistické revoluce, jediné úspěšné v muslimském světě. Mezinárodně teď posílil jako účinná síla v Iráku, Sýrii, Libanonu či Jemenu, jako šíitský buldozer likvidující sunnitské džihádisty (IS). Dokázal obloudit Obamovu Ameriku ke smlouvě, jež ho uvolnila z mezinárodní izolace i sankcí OSN. A přes to vše doma sklízí protesty.
Plyne z toho nějaký závěr? Asi jen toto. Za prvé: těžko být na Středním východě petráček prorokem a prognózovat, co, jak a kam se vyvine. Za druhé: nefunguje plošné nálepkování, že ten či onen spustil tu či onu rebelii. Lidé jako Václav Klaus rádi tvrdí, že západní levicové vlády vyvolaly revoluce v muslimském světě, chaos a migraci. Ale která z nich teď vyvolala protesty v Íránu? Že by prezident Trump řečmi typu „úžasný íránský národ touží po svobodě, je okrádán o lidská práva a je čas na změnu“? Totéž by před pár lety mohl říkat Obama. Ale kdyby to řekl, hned by zaznělo, že provokuje barevnou revoluci. Že by svou první teď provokoval Trump?
