„Zbavíme-li se předsudků, Čína se už nebude jevit jako hrozba, ale jako šance,“ píše v ní Emmanuel Macron. A připomíná, že Francie byla v roce 1964 (rozuměj: za de Gaulla) první západní zemí, jež komunistickou Čínu uznala.
Více než o potlesk Pekingu jde Macronovi o to, aby pod dojmem čínských úspěchů získal uznání v Evropě. Aby dal Francii tvář lídra EU. Aby zúročil fakt, že Německo je zaměstnáno vytvářením vlády a Británie brexitem. I proto čínským hostitelům věnoval koně jménem Vésuve de Brekka (to hned poznáte aristokrata). I proto demonstroval sílu francouzského leteckého průmyslu, když mu hostitelé slíbili, že nakoupí 184 airbusů. I proto získal pro firmu Areva zakázku postavit závod na přepracování jaderného paliva v Číně, zatímco Německo se dnes jaderné technologie spíše štítí.
Znamená to, že Macron je novým de Gaullem a Francie novým buldozerem evropské energie a úspěchů? Sám Macron si to asi myslí a chce o tom přesvědčit Čínu, Evropu i francouzské voliče. Ale čísla s tím až tak úplně neladí. Přes domácí nejistoty je Německo jedinou zemí EU dosahující téměř vyrovnané bilance obchodu s Čínou (zvláště v letech 2013, 2014). Francouzský schodek obchodu s Čínou je proti německému dvojnásobný. Loni tisk psal, že Čína překonala USA na pozici nejdůležitějšího obchodního partnera Německa. Kdežto pro Francii zůstává Čína spíše ve druhé lize partnerů. Zatímco Francie do Číny mohutně investuje, čínské investice do Francie jsou daleko menší. A když na ten nepoměr přišla v Pekingu řeč, ukázalo se, že Macron se natolik přizpůsobil zvykům hostitelů, že otázky novinářů nebyly připuštěny. Šmytec.
Podíváme-li se na Macronovu čínskou agendu i na jeho slovník, spíše než příměr s Charlesem de Gaullem se nabízí přirovnání k Donaldu Trumpovi. Emmanuel Macron zdůrazňuje rovná pravidla i to, že nová hedvábná stezka nesmí být jednosměrná. „Francie je připravena přijmout vedoucí roli,“ sdělil pro web China.org. Trump by to neřekl lépe. Jen místo hrubého „Amerika především“ slyšíme kultivované „Francie především“. Zůstává jen jeden problém. Jak o nezbytné obousměrnosti přesvědčit samotné Číňany?
