O případu je známo jen málo nepochybných faktů, což krmí spekulace. Pokud byl Muslim zatčen na základě zatykače vydaného Interpolem (na žádost turecké vlády), mělo by to být v pořádku. Jenže není snad syrským občanem? Měl by jím být, v Sýrii se narodil, strávil v ní větší část života a do loňska byl předákem tamní Strany demokratické unie (PYD). Ale pokud je syrským občanem, proč by ho Praha měla vydávat ke stíhání do Turecka? Jenže o jeho občanství ani o tom, jak se dostal do Prahy, se z médií nic nedozvíme.
Tím jen dál košatí spekulace. Před pár lety se v Libanonu nechal unést český rozvědčík s partou civilistů. Výsledkem bylo jednání státu s únosci a „výměna zajatců“: aby byli propuštěni unesení Češi, Praha musela pustit Libanonce, jenž čekal na vydání do USA. Trapas. Před rokem Česko zaznamenalo naopak úspěch: když ministr zahraničí Zaorálek osobně zaletěl do Súdánu, vrátil se s tam vězněným misionářem Jaškem. Nicméně i to byl zřejmě nějaký obchod ve stylu něco za něco.
Češi odsouzení v Turecku.
A teď se vraťme k aktuálnímu jádru věci. Loni byli v Turecku odsouzeni čeští občané Markéta Všelichová a Miroslav Farkas. Turci je obvinili z členství v syrských kurdských milicích YPG, spjatých se stranou PYD. Je v zájmu českého státu, aby svým občanům pomohl. A je v zájmu tureckého státu, aby „neztratil tvář“. Jak to dilema vyřešit? „Výměnou zajatců.“ Češi věznění v Turecku a syrský Kurd čekající v Praze na vydání do Turecka takovému scénáři nahrávají. I když to působí konspiračně, hrozí tu možnost, že se dojedná výměna, navíc na úkor syrského Kurda, kterému by to dali Turci – naši spojenci v NATO – tvrdě „sežrat“.
