Když se podíváme na sled ministrů, zjistíme také, že větší část z nich byla ve funkci dva roky i méně, výjimku tvoří sedmileté období Pavla Dostála. Naopak rekordmankou v krátkosti pobytu v úřadu je Helena Třeštíková, která funkci vzdala po 17 dnech.
Diskontinuita na ministerstvu kultury je přímo ďábelská, krátké mise jsou v podstatě k ničemu, návaznost je minimální, pokaždé se začíná od nuly. U mnohých ministrů také bylo dost těžké představit si, že by mohl někdo podat i horší výkon, ale jak se ukazuje, v tomto směru dno neexistuje.
Hororová trojice
Kde se rodí ministři? Nebo se klonují? Nikde samozřejmě. Ministr kultury by měl být především výkonný státní úředník, ovšem s příslušným vzděláním, praxí a přehledem. Nejúspěšnější evropský ministr kultury Francouz Jack Lang byl v době svého nástupu vyhlášený expert, zatímco u nás ministerské posty dostávají osoby, které s funkcí náhle obdrží odbornost a ani nemusejí budit dojem, že se předtím „motali kolem kultury“. Pouze čtyři řádní polistopadoví ministři na tom byli jinak – Milan Lukeš, teatrolog a překladatel, Milan Uhde, spisovatel a dramatik, Pavel Tigrid, exilový novinář a skladatel Václav Riedlbauch. První dva nepomohli ani neuškodili, optiku třetího zkreslilo, že situaci doma neznal, a poslední byl váhavý oportunista. Takže ani osobnost z oboru nic nezaručuje.
Po zmíněné první trojici je sestupná tendence nepřehlédnutelná. Hororovou trojici tvoří Vítězslav Jandák, Jiří Besser a Alena Hanáková. Dlouhá léta byl resort v péči lidovců, ministerstvo dostávali také proto, že s ním jsou spojené záležitosti církví, což je skutečné reziduum bolševismu. Prvním z lidoveckých přeborníků byl Jindřich Kabát. Vyznamenal se hlavně tím, že Komerční bance zastavil dvě vzácné budovy v centru Prahy kvůli úvěru pro později zkrachovalou Českou lotynku a stát tak prodělal 350 milionů. Z kauzy se vyvlékl, protože soud rozhodl, že již byla promlčena. Nástupcem Kabáta se stal Pavel Tigrid. Prohlásil, že ministerstvo kultury je zplozencem komunismu, tudíž by nebylo zcela od věci zkoumat oprávněnost jeho existence, což je jistě slovo do diskuse, ale k takovému kroku lze dojít jen po důkladné přípravě a smysluplném rozdělení nezastupitelných kompetencí. Tigridova mise byla opět krátká, ale stačil se postarat o zrušení Divadla za branou. Po něm přišel další člen KDU-ČSL Jaromír Talíř. Byl první z řady bývalých starostů, ale měl určitou představu o tom, co resort potřebuje, už za něj se poprvé začalo mluvit o změně legislativy pro národní instituce. V následné úřednické vládě byl půl roku ministrem Martin Stropnický, který nezanechal žádný otisk.
Po volbách resort obdrželi sociální demokraté, čímž se mimo jiné vyhrotil vztah s církvemi. Nový ministr, divadelník Pavel Dostál, je jediný, který v úřadě vydržel delší dobu, sedm let. Původně amatérský divadelník se po listopadu pustil do politiky, v době nástupu do funkce pracoval jako komentátor deníku Právo. Vydržel ve čtyřech vládách a v úřadu zůstal do své předčasné smrti. Paradoxně právě jeho působení význam resortu znivelizovalo, podřídilo momentálním zájmům vlády a učinilo z něj nedůležitý přívažek; za něj začalo výrazné snižování financí ze státního rozpočtu.
Kamarád, který rád pomohl
Pavel Dostál na úřadu lpěl, a tak svým šéfům skoro vždy vyhověl. Choval se nesystémově a někdy prokazoval až trapné neznalosti. Byl však přátelský člověk a k žadatelům často štědrý. Jenže právě tento přístup byl cestou do pekla, ministr nemůže být strýčkem, za kterým se jde, když všechno selhalo. Dostál se neblaze podepsal na Národní galerii, přistoupil na politické tlaky a podle pokynů držel ve funkci Milana Knížáka, který instituci odborně zdevastoval. Dostál též nesmyslně vyhrotil vztah s církvemi.
Dalším sociálním demokratem byl herec Vítězslav Jandák, jehož roční působení bylo katastrofické. Znovu člověk bez odborné způsobilosti, po Listopadu se zkoušel uchytit leckde, až se dal na politiku. Do úřadu vletěl jako neřízená střela a vsadil na image plebejského žoviálního politika, ale spíše by se tomu dalo říkat hulvátství. Razantně prohlásil, že rozpočtově zmírající oblasti sežene peníze, komicky hauzíroval s norskými fondy, k žádnému navýšení ale nedošlo. Dalším plácnutím do vody byl jeho návrh na stavbu domu pro herecké seniory, pak personálními zásahy ochromil činnost památkové péče. Ještě si vyšlápl na Divadelní ústav, který chtěl zrušit. Na čtyři měsíce jej vystřídal další herec Martin Štěpánek. Měl pěkný proslov na úvod, plný velkých jmen, v jejichž šlépějích budeme kráčet. Čili roli ministra na premiéře sehrál skvěle, v reprízách zvadl. Stačil odvolat ředitele ND Daniela Dvořáka, ale nikdy neřekl proč.
Počínaje Helenou Třeštíkovou se vlády opět chopili lidovci, po ní následoval Václav Jehlička, původní profesí učitel. Zbytečně podfinancoval živou kulturu, jeho zájem byly památky a koně, a tak podporoval hřebčíny. V zásadě také s ničím nepohnul a na kritiku nikdy nereagoval. V úřednické vládě Jana Fischera ho nahradil hudební skladatel Václav Riedlbauch. Měl solidní nástup a představu o financování kultury, ale zůstane jen tím, kdo neuměl dotáhnout do konce konkurs na ředitele NG, zatímco jinde ředitele bez rozpaků jmenoval. Nakonec i sám sebekriticky konstatoval, že podlehl tlakům za pofidérní slib jakési postministerské trafiky, což bylo docela výjimečné přiznání.
Velký borec byl Jiří Besser, původně zubař, posléze starosta Berouna za hnutí STAN. Afér měl za rok a půl požehnaně s vydatnou pomocí ambiciózního náměstka Zdráhala. Už na začátku projevil kulturní rozhled, chválil krajinky berounských umělců a pletl si pěvce Margitu s malířem Magrittem. Především připustil fúzi Státní opery Praha a Národního divadla, šlo o nekoncepční krok bez relevantních podkladů. Řádil v památkové péči, například zrušil ochranu gotických sklepů v centru Prahy, svévolně odvolal respektovaného ředitele Filmového ústavu. Pak chtěl odvolat ředitele Národního divadla, to už ho ale udolaly korupční průšvihy.
Družinářka Alenka a její procesy
Štafetu od něj převzala stranická kolegyně, nejkomičtější postava v dějinách úřadu Alena Hanáková, původně družinářka a starostka Vizovic. Za loajální postoje odvolala ředitele ND Ondřeje Černého, načež se znemožnila ve zlaté kapličce, kde škemrala na auditoriu, aby neodcházelo, kála se a slibovala. Podobně se ztrapnila v ČT, když odvolání ředitele vysvětlovala tím, že byly špatně nastavené procesy a slovo procesy zopakovala osmadvacetkrát.
Odmítla předložit novelu autorského zákona, čímž znehodnotila čtyřletou práci expertů. Ale aspoň dotáhla do konce instalování ředitele Národní galerie. Byla ministryní, která skákala ode zdi ke zdi podle toho, kdo jí právě radil, což byl zejména Stanislav Polčák. Vystřídal ji Jiří Balvín v úřednické vládě Jiřího Rusnoka, který se proslavil odvoláním ředitele ND Jana Buriana, které tento obdržel v den nástupu do funkce. Druhý den Balvín Buriana povolal zpět.
Posledním ministrem s delším funkčním obdobím byl Daniel Herman. Pečlivě se vyhýbal důležitým rozhodnutím a rovněž sabotoval zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře. Pohořel i se zákonem o památkové péči. Obsadil klíčová místa úřadu nekompetentními spolupracovníky z ÚSTR, kteří dokázali také nadělat pěknou paseku. Byl jedním z mála ministrů, který veřejně vystupoval na úrovni, státoprávní projevy uměl skvěle a také se za jeho působení zvyšoval rozpočet resortu. Potíž byla v tom, že si víc budoval svou image, než aby se staral o potřeby kultury.
Po dočasném půlročním působení muzikologa Ilji Šmída sedí dnes v Nosticově paláci nový ministr Babišovy vlády Antonín Staněk, další učitel a starosta na trůnu. Jeho výroky na adresu živého umění zatím budí rozpaky. Prohlásil například, že když na něco dává peníze, chce vědět, jak to vypadá, jestli je to dobré nebo špatné. Nevhodné výroky jsou jedna věc a reálný výkon druhá a tak si raději počkejme, co nový ministr předvede. Ovšem výčet jeho předchůdců žádný velký optimismus neskýtá.
