ŠÍR: Ústupky vůči Rusku nefungují. Ukázala to již invaze do Gruzie před 10 lety

Rusko-gruzínská válka představovala událost, jež měla mít zásadní vliv na další vývoj zahraničněpolitického chování současného ruského režimu. Neschopnost Západu přijít s důstojnou reakcí toto porušení mezinárodního práva pouze povzbudila Moskvu k dalším útokům na evropské bezpečnostní uspořádání a otevřela cestu k novým konfliktním situacím.

Okolnosti rusko-gruzínského konfliktu ze srpna 2008 jsou dobře známy a zdokumentovány, proto jen stručná rekapitulace.

Celkově přišlo v důsledku válečných operací v srpnu 2008 o život více než šest stovek osob, včetně civilistů, již měli prostě tu „smůlu“, že se zrovna ocitli v zóně ozbrojeného konfliktu; násobně víc si jich odneslo zdravotní následky, často po zbytek života. Materiální škody války nepočítaje.

Z povahy ruské intervence došlo k porušení svrchovanosti a územní celistvosti nezávislé Gruzie. Celá pětina gruzínského území se dodnes nachází pod ruskou okupací.

Na okupovaných územích Rusko vytvořilo dva kvazistátní útvary, jež uznalo za „nezávislé státy“, aby zde zřídilo a mohlo udržovat vlastní vojenskou přítomnost.

V rámci „začišťování“ těchto území odsud bylo dodatečně na základě etnického principu vyhnáno několik desítek tisíc osob, jimž je upírána možnost návratu do svých domovů.

Humanitární situace je dále komplikována jednostranně budovanými fyzickými bariérami oddělujícími nezákonně odtržená území na periferii gruzínského státu s jádrem Gruzie. Ruku v ruce s tím jde omezování základních práv a svobod. Mezinárodním organizacím včetně pozorovatelů je z ruské strany i deset let po skončení války odpírán přístup na tato území.

Gruzie jako předehra

Tolik bezprostřední důsledky. Jako mnohem významnější se však měly ukázat dlouhodobé dopady války, které svým významem překračují rozměr rusko-gruzínských vztahů.

Podněcování separatismu. Zakládání ohnisek nestability. Instrumentalizace ruských menšin v zahraničí, včetně ruských „krajanů“ z řad občanů sousedního státu, jimž byly za tímto účelem nejprve masově distribuovány ruské pasy.

Ustavení loutkových režimů na odtrženeckých územích. Kvaziprávní argumentace (realizace „práva na sebeurčení“, „ochrana“ ruských občanů v zahraničí, odvolávání se na různá „referenda“) za účelem legitimizace územních zisků dosažených v důsledku ozbrojené agrese. Institucionalizace územních sporů coby prostředek nátlaku na napadenou zemi.

Letecké útoky proti rezidenčním čtvrtím a jiným civilním cílům s využitím nerozlišující munice.

Válčení za pomoci „místních milic“, „dobrovolníků“, kriminálních gangů a dalších nepravidelných uskupení v rámci koordinované vojenské kampaně. Invaze regulérních armádních jednotek a ustavení okupačního kontingentu pod rouškou „mírotvorné mise“.

Uzavírání dohod o příměří, jejichž klíčová ustanovení aktér nikdy neměl v plánu vyplnit, leč která mu umožňují transformovat vlastní roli jedné ze stran ozbrojeného konfliktu v mediátora, a tím manipulovat diplomatický proces.

Kybernetické útoky. Propaganda nacionální nesnášenlivosti. Masivní dezinformační kampaň, využívající celou škálu zprostředkujících aktérů, od placených agentů vlivů přes pomyslné „užitečné idioty“ až po otevřené kolaboranty, napomáhající šíření ruských válečných narativů zamlžujících skutečnou povahu konfliktu a svalujících vinu za vzniklou situaci na oběť agrese.

To jsou jen některé z „technologií“ otestovaných v roce 2008 na Gruzii, jež měly v následujících letech najít uplatnění jako nedílná součást arzenálu ruského zahraničněpolitického chování i v dalších regionech postsovětského prostoru a mimo něj.

Neosvojená lekce

Ačkoli byl Západ a jím ztělesňované hodnoty, principy a normy událostmi ze srpna 2008 bytostně zasažen, demonstroval až obdivuhodné neporozumění situaci.

Výsledky samotné agrese, včetně snah o násilnou změnu mezinárodně uznávaných hranic Gruzie, pochopitelně neuznal. Celou situaci měl nicméně sklon chápat jen jako drobnou epizodu v řadě nedorozumění v permanentně neklidném, etnickými konflikty zmítaném regionu Kavkazu nacházejícím se na periferii evropského kontinentu a tím i zájmu. Neviděl proto v této události překážku pro další rozvoj vztahů s Moskvou.

Francie jen několik měsíců po skončení „pětidenní války“ uzavřela s Moskvou kontrakt na dodávku vyspělých zbraňových systémů (válečných lodí třídy Mistral).

Německo se chopilo nových obchodních příležitostí a zaštítilo stavbu alternativních cest pro dodávky zemního plynu z Ruska (projekt plynovodu Nord Stream) cíleně obcházejících nejvíce exponované země střední a východní Evropy.

Washington dokonce po nástupu Baracka Obamy přišel ve vztahu k Moskvě s nabídkou „resetu“ vzájemných vztahů, vycházeje z neodůvodně optimistické představy, že právě těsnější zapojení Ruska do mezinárodního systému může napomoci kultivaci vnitroruských poměrů a tím i eliminovat možnost vzniku nežádoucích konfliktních situací.

Musel proto přijít rok 2014. A s ním anexe Krymu, ozbrojený vpád na východ Ukrajiny a sestřelení civilního Boeingu Malajsijských aerolinií nad Doněckou oblastí, aby si Evropané naplno uvědomili, jaké nebezpečí v sobě nese koktejl agresivního militarismu, expanzionismu, touhy po revanši za vlastní neúspěchy spolu s chronicky nenaplněnými ambicemi a nezpracovanými komplexy, vyvěrajícími nicméně z reálného zaostávání.

Závadné chování je potřeba důsledně postihovat

Riziko vypuknutí širšího válečného konfliktu na evropském kontinentě stále není definitivně zažehnáno.

Vztahy Západu a Ruska jsou momentálně určovány režimem sankcí, jež byly na Moskvu v několika vlnách uvaleny v reakci na její protiprávní aktivity, od destabilizace Ukrajiny přes vměšování do demokratických procesů suverénních zemí až nejnověji po útok nervově paralytickými látkami na území třetího státu. Jak toto chování, tak odpověď na ně vykazují zatím tendenci k další gradaci.

Politika sankcí v reakci na závažné případy porušení mezinárodního práva a destabilizace mezinárodního uspořádání je v jádru sama o sobě určitě správná. Stále však není jasno, nakolik mohou tato opatření ve stávající obdobě ovlivnit kalkulace ruského vedení, tak aby v Kremlu nebylo nejmenších pochyb o tom, že se jim pokračovat v nastoupeném kurzu jednoduše nevyplatí.

Snaha evropských států, které vděčí za svůj úspěch vlastní konkurenceschopnosti a intenzivní mezinárodní výměně, vztahy s velkým sousedem na východě dále nevyhrocovat je možná pochopitelná. Bohužel appeasement nefunguje. Co víc, není zaručenější cesty do maléru než přivírání očí nad případy ozbrojené agrese.

To platí dnes, stejně jako platilo před deseti lety.

Čím později najdeme odvahu si tuto prověřenou pravdu přiznat, tím větší cenu za to nakonec zaplatíme.

Autor působí na katedře ruských a východoevropských studií IMS FSV UK.