A tak tomu skutečně je. Lešení se sice odstraňuje, ale práce na čištění a opravě soklu, schodišť s balustrádami, ramp a kašny jsou ještě v plném proudu – a podobně je tomu u dalších fasád a především dosud nepřístupných interiérů Schulzovy monumentální neorenesanční stavby ze sklonku 19. století. Už na fakultě architektury nás přitom učili, že rekonstrukci je možno hodnotit až po úplném dokončení všech prací, a to mluvím jen o opravě staré budovy, pro Národní muzeum bude neméně důležitá instalace nových expozic. A té se bohužel v říjnu tohoto roku nedočkáme.
Původní soutěž na ně byla totiž Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže zrušena, neboť její vítěz nesplnil podmínky. Nyní se připravují jednotlivé expozice s týmy, které v této soutěži uspěly (kromě vítěze, jenž další spolupráci odmítl). Práce tak nabraly určitý skluz a výsledek možná nebude příliš sourodý, ale to teprve uvidíme. Pak se také ukáže, zda nebude pojetí příliš tradiční, jak se obává architekt Josef Pleskot.
  |
Ostře sledovaná oprava
Chtěl bych se však zaměřit na jiný problém, pro někoho možná nevýznamný, ale pro mě osobně zásadní. Jde právě o ty stopy po kulkách okupačních armád ze srpna 1968. Dezorientovaní a deprimovaní vojáci prý považovali budovu muzea, jež tvoří dominantu náměstí, za parlament nebo jinou významnou stavbu a tak na ni vypálili několik dávek ze samopalů, možná i kulometných salv. Nechtěně tak vytvořili jeden z nejvýraznějších symbolů okupace, který nebylo jednoduché jen tak odstranit, navíc jej na tak exponovaném místě měl celý svět stále na očích. Čeští normalizátoři se o to samozřejmě na prahu sedmdesátých let pokusili a pod záminkou opravy celé fasády do náměstí pověřili restaurátory, aby stopy po kulkách zamaskovali. Jak mi pak někteří z nich vyprávěli, provedli svou práci záměrně mizerně, otvory vyplnili plombami, které byly jednak ještě výraznější než původní díry, jednak se postupem času vydrolily. Tahle práce byla soudruhy ostře sledovaná, a tak její záměrné zfušování představovalo pro výtvarníky i jisté riziko.
Stopy po ruských kulkách z roku 1968 jsou po rekonstrukci Národního muzea méně nápadné |
Během nynějších prací na čištění fasády tedy stačilo tyto partie nakonzervovat a nechat být jako memento – třeba jen v určité části. To se však bohužel nestalo. Jaké bylo mé překvapení, když jsem při podrobném ohledání zjistil, že místa po výstřelech byla vyříznuta a nahrazena dokonalou kamennou plombou. Na fasádě se to pak projeví jako malé čtverečky nebo pásky, že maskují otvory po kulkách, však vůbec zřejmé není. Vypadá to prostě jako vysprávka poškozeného místa, jaká se provádí běžně. Obnova stavu z roku 1968 navíc už teď možná nebude.
Zajímalo by mne, kdo je za to odpovědný. Památkáři, kteří před autentickou stopou naší historie dali přednost návratu k původnímu dokonalému tvaru? Prováděcí firma? Restaurátoři? Vedení muzea? Přitom se všichni stále dušovali, že stopy po výstřelech zůstanou.
Přiznaná jizva
Z historie máme přitom dost příkladů, kdy se neblahé události určitých epoch zapsaly do architektury a bylo to následně respektováno – jako v případě hirošimského Atomového dómu, původně průmyslového muzea českého architekta Jana Letzela. Nebo střední partie budovy Staré pinakotéky v Mnichově, která byla záměrně obnovena z jiného materiálu:cihlami ze zbouraných domů namísto kamenných bloků, jako přiznaná jizva a symbol nacistické éry. Náš neblahý symbol událostí starých právě padesát let jsme si bohužel sami zničili.
