Za prvé: v pátek bude kabinet Andreje Babiše jednat oficiálně o návrhu s odbory, ale to bude již čistá formalita. Byly to totiž právě odbory, které de facto tento vládní návrh sepsaly a skrze ČSSD prosadily. Posloucháte-li pečlivě ministryni práci či předsedu socialistů Jana Hamáčka, slyšíte stejná slova a slovní spojení jako od hlavního odborového bosse Josefa Středuly. Jeho sebevědomá slova, že „ČSSD je béčko odborů“, náhle vůbec neznějí přehnaně a někteří z nás se budou velmi divit, pokud tento původně železář z Opavy nebude někdy v příštích letech kandidovat na prezidenta.
Do růstu platů by mělo jít průměrně o 8 % peněz víc než letos. Peníze se ušetří na úřadech |
Za druhé: v situaci, kdy firmy nemohou sehnat lidi a stát rozhodně netrpí nedostatkem zaměstnanců, nedává masivní a plošné přidávání žádný ekonomický smysl. Právě naopak. Podle údajů ministerstva financí bude příští rok průměrný plat ve veřejné sféře přes 35 tisíc korun. Důležitý je ale jiný fakt: protože před pěti lety dosahoval necelých 24 tisíc, bude to nárůst o neuvěřitelných 47 procent! Ano, za pět let výplata vyšší o polovinu – dámy a pánové, kdo z vás to má?!
Za třetí: toto vše dohromady vytvoří obrovský tlak nejen na mzdy, ale i na lidi v privátu. Byznys bude mít veliký problém lidi nejen sehnat, ale i udržet. Na rozdíl od odborů nebudou mít zaměstnavatelé z vládního návrhu žádnou radost. Růst platů ve veřejné sféře použijí nutně odbory jako klacek při kolektivním vyjednávání růstu mezd, které začne za pár týdnů. Někteří z nás se budou velmi divit, jestli budou odbory v privátu chtít méně, než čeho dosáhly na panském.
V rozpočtu bude podstatně víc na platy oproti původnímu návrhu, dohodly se ČSSD a ANO |
Vraťme se zpátky k sedlákům. Zažíváme mimořádně tučné časy, dokonce ani na začátku milénia nebylo líp: růst byl sice vyšší, ale trápila nás i nezaměstnanost. Jestli byla někdy ideální situace nezasít všechno zrno, nezkrmit všechno seno a nechat si něco na horší časy, je to právě teď. Ale vysvětlujte to politikům, kteří myslí jen v rámci čtyřletého volebního cyklu a státní rozpočet chápou zejména jako nástroj nákupu voličských hlasů.
