Kulturní válka je znak doby, v níž klesá společenská soudržnost ve prospěch neprostupných názorových táborů a vše se převádí na rovinu boje dobra a zla. Zásadnější je něco jiného. Právě v Německu s jeho zkušeností hyperinflace a totalit bývalo vidět, že u bran jistých institucí kulturní válka končí. Třeba u centrální banky (našince po revoluci překvapilo, že jí šéfuje sociální demokrat Pöhl, ale Němci dobře věděli, že s markou se prostě ideologicky neexperimentuje). Nebo u civilní kontrarozvědky. Po „kauze Maaßen“ ale vidíme, že už to neplatí.
Maaßen odešel z politických důvodů, ač k tomu sám přispěl. Šéf kontrarozvědky nemůže v médiích hájit politika tak, jako Maaßen hájil saského premiéra Kretschmera. Ale zásadní moment je jinde. Maaßen coby úředník spoluzodpovědný za bezpečnost v zemi odmítl rozhodovat podle sympatií k dobru či zlu. Odmítl odsouhlasit, že pravice v Německu pořádá „štvanice na lidi“ (jak to říkají mnozí včetně kancléřky), opírá-li se to tvrzení jen o videoklip z demonstrace v saském městě Chemnitz, který trvá 18 sekund. Ne snad, že by ta nahrávka byla falešná, ale jen kratičce ukáže jednu agresivní situaci vytrženou z předchozího kontextu (jedna nerozeznatelná postava běží za jinými nerozeznatelnými postavami).
Maaßen odmítl tyto nejasné postavy z videa neznámého autora ihned identifikovat s širším zlem útočícím na dobro. Nechtěl, aby se z takto vágního dokumentu dělaly rychlé společenské soudy o pravici pořádající štvanice na lidi jiné barvy pleti. Proto byl ocejchován za překážku dobra a vládní koalicí z čela kontrarozvědky vyštípán. Ale zkuste si představit, že by to bylo jen trochu jinak. Že by někdo z kratičké nahrávky Arabů skandujících v Berlíně „smrt Židům!“ vyvodil paušální soud o muslimech. Nevarovali by pak právě dnešní kritici Maaßena před paušálními soudy?
