Politický režim z října 1938 až března 1939 nebyl nezbytným důsledkem Mnichova. Jistě, okleštění státu se dalo těžko bránit. Ale tvářnosti onoho útvaru – tomu, že byly povoleny jen dvě politické strany, že vznikly tábory pro „lidi štítící se práce“ a že z profesních komor byli vylučováni Židé – se bránit dalo. Tu nikdo přímo nediktoval.
‚První člověk není vlastenecký.‘ Film rozdmýchal kontroverzi kvůli chybějící vlajce |
To platí i pro podzim 1968. Nedalo se zabránit invazi tisíců tanků. Nedalo se zabránit tomu, že pod hlavněmi samopalů byli uneseni ústavní činitelé a donuceni podepsat tzv. moskevský protokol (všechna čest Františku Kriegelovi, jenž jako jediný nepodepsal). Ale nebylo předem dané, že politické elity potom tak snadno rezignují. Že rychle přijmou zákony o cenzuře (v červnu úředně zrušené), o okleštění shromažďovacího práva či o podmínkách okupace. Když 18. října schvalovalo 242 poslanců Národního shromáždění smlouvu o pobytu sovětských vojsk, 228 jich bylo pro, deset se zdrželo a jen čtyři hlasovali proti (Kriegel, Sekaninová-Čakrtová, Vodsloň, Fuková), ačkoliv pod hlavněmi samopalů nebyli.
Až budete uvažovat o zdejší skepsi k politickým elitám, její základní kameny najdete v říjnu 1938 i v říjnu 1968. Jisté je, že právě před 50 lety začalo lidem docházet, že heslo „jsme svámi, buďte s námi“, které těsně po invazi dávalo legitimaci i nezvoleným komunistickým elitám, už neplatí. Na to upozornil svým upálením v lednu 1969 i Jan Palach. Nebylo to na protest proti okupaci, jak se zjednodušeně říká, ale na protest proti domácí rezignaci, proti tomu, že politické elity obnovily cenzuru a nebránily rozšiřování okupantských novin Zprávy. Úhrnem: Palach protestoval proti nástupu druhé komunistické republiky, jíž říkáme normalizace.
