Deset let po vpádu okupačních vojsk, necelé dva roky po prvních podpisech Charty a měsíc po podmíněném rozsudku pro Václava Havla za „poškozování zájmů republiky v cizině“ dostali diváci do žíly morfiovou infuzi, díky níž mohli blaženě snít o tom, že svět je v pořádku.
Morální autority fungují, padouši se dočkají zasloužené odplaty, vratcí dostanou novou šanci a je jen na nich, zda ji využijí. Mladí muži i ženy vyrůstají do světa plného nelehkých úkolů, který však zároveň nabízí uspokojivý a hodnotami naplněný život.
Byla to skvělá reklama na socialismus, pokud by fungoval. A nejlepší na ní bylo, že v mnoha ohledech zase tak moc nelhala. Ukazovala paralelní vesmír, kde bylo téměř všechno podobné tomu našemu, jen v něm nebyly žádné sovětské tanky, nikdo si nevzpomínal na krátkou a ztracenou svobodu, nikdo neposlouchal Svobodnou Evropu, nikdo nebyl trestán za politické názory.
Nemocnice na kraji města nepotřebovala do diváků pumpovat ideologii jako Třicet případů majora Zemana: stačilo jim dát šanci uvěřit, že žijí v normálním a nikoli normalizovaném světě. Měli pak svůj stát nepochybně o něco raději. A není ani divu, že se jejich vzpomínky často odehrávají spíš v nemocnici v Boru než ve skutečném světě.
