Pro někoho snaha zachránit, co řadou nešťastných kroků před svátky sám způsobil, pro jiné rozumná proticyklická intervence. Čím dál víc se přitom objevuje otázka, jestli v novém roce „odpálí“ další hospodářskou krizi on sám, nebo to bude nějaká jiná, nečekaná událost.
Takovým nepředvídatelným spouštěčům problémů se po vzoru bestselleru Nassima Nicholase Taleba začalo říkat černé labutě, snad i pro neznalost knihy samotné. Strašení něčím, co na nás bez varování spadne, se v úzkostné postkrizové mentalitě stalo velmi lukrativním zbožím. Ve skutečnosti však jde spíše o vyvrcholení podceňovaných nebo i docela známých trendů, jež si buď nechceme připustit, či jsou příliš komplexní na jednoduché závěry.
Útok z 11. září nebyl zdaleka první v USA ani v New Yorku a Lehman Brothers nebyla před dekádou zdaleka první banka ve velkých problémech. Ostatně sám Taleb patřil k nemnoha, kdo finanční krizi předpověděli. Dnes nám hrozby jako zpackaný brexit nebo právě Trumpova nepředvídatelnost v labutí metafoře přímo mávají křídly před nosem.
Mnohem víc se podceňuje agrese Číny (ta je vedená hlavně ve světě technologií všemi prostředky), které se říká „nová studená válka“ a z níž jsme koncem roku trošičku ochutnali. Stejně tak je podceňován regulatorní tlak na americké internetové giganty, přicházející zejména z Evropy a vyhovující právě čínské konkurenci. V neposlední řadě pak i pozice Saúdské Arábie, která úzce souvisí s cenami ropy, a tedy i pozicí Ruska. A to vše je složitě provázané dohromady.
Nejlepším lakmusovým papírkem skutečně největší hrozby jsou ale všelijací mediální ekonomové a jejich věštby katastrof. Hlavní hrozbou v dobrých časech, které zpravidla střídá jen mírné ochlazení, je totiž naše vlastní vnitřní panika, kterou přiživují. K zažehnutí krize pak stačí opravdu jen malá jiskra, nemusí to být ani labuť, natož pak černá.
