Cosi podobného zaznívá v česko-ruské debatě na téma péče o válečné hroby a pomníky. Jde o památníky čs. legionářů rozeseté od Povolží (Samara) k Pacifiku (Vladivostok). Už déle se ví, že v péči o ně cosi drhne. Že pomník v Samaře, jenž měl podle dohody už léta stát, stále nestojí. Že pohřebiště legionářů ve Vladivostoku není upraveno tak, jak být mělo. Už nějaký čas se spekuluje, že ruská pasivita či nechuť odráží to, co se okolo ruských (sovětských) pomníků děje u nás. Že Moskva nepřekousne, aby se vedle pomníku maršála Koněva byť jen cedulí vysvětlovala plná šíře jeho zásluh i pozdějších vin.
Jak je to ve skutečnosti? Lze najít v Rusku někoho kompetentního, kdo se k tomu vysloví bez vytáček? To jsou logické otázky. Ale z odpovědí Vasilije Toločka z asociace Vojenské památníky v těchto LN si jasno stejně neuděláte. Občas můžete naopak váhat, zda jeho odpovědi odrážejí velkorysost velkého národa, který ve válkách ztratil miliony padlých, či aroganci těch, kteří na menších vymáhají vděk a přijetí verze dějin kanonizované už za Stalina.
Je těžké to rozklíčovat. Říká-li Toločko, že stavba památníku v Samaře drhne na místní správě, asi má pravdu. Říká-li, že český úředník Filípek je obvinil z rozkrádání, aniž to doložil, a ať tedy Praha důkazy předloží, zní to férově. Ale když řekne „Proč se budeme scházet, když vzájemně nejsme schopni komunikovat“, tak to až příliš připomíná Donalda Trumpa rušícího již naplánovanou cestu do Dánska.
