Podívejme se na poslední vývoj. Konzervativec Boris Johnson nastoupil před zhruba měsícem a půl do křesla premiéra s tím, že odchod z EU, odhlasovaný v referendu už v roce 2016, se musí uskutečnit do konce října. Klidně i bez dohody s Bruselem. Jenže tento týden Johnson narazil. Dolní komora britského parlamentu schválila zákon, že se musí do 19. října buď dohodnout s EU o řízeném odchodu, nebo požádat Unii o prodloužení jednání, či získat souhlas parlamentu s vystoupením bez dohody (což je nepravděpodobné).
Johnson nadvakrát poražen. Poslanci odmítli brexit bez dohody i předčasné volby |
Zároveň ale poslanci blokují rychlé vypsání voleb, které navrhoval Johnson, a opozice nechce ani svrhnout vládu. Bojí se „šachů“ kabinetu s termínem voleb a toho, že mezitím nějak odejde z EU. Sestavovat svoji vládu zase opozičníci nechtějí, protože by jí šéfoval Jeremy Corbyn, šéf největší opoziční strany, Labour Party. Corbyn je radikální levičák, skoro komunista. To mnohé poslance straší. Labour Party se i díky brexitu posunula výrazně doleva. Nehledě na to, že Corbyn byl fakticky až do letošního léta odpůrcem EU.
Situace na vládní straně není o mnoho lepší. Konzervativní strana se rozkládá a Johnson z ní nechal vyloučit 21 poslanců, včetně vnuka Winstona Churchilla. „Očistou“ chce získat voliče radikálně protievropské Strany brexitu. Jak ale připomíná britský tisk, to už nejsou tradiční konzervativci, ale jakási národní strana s, dnes už viditelnými, socialistickými rysy.
V předčasných volbách, na něž nakonec asi labouristé kývnou, se pak střetnou Johnsonovi angličtí nacionalisté s Corbynovými zastánci znárodňování. Shodují se přitom na silném státu a rozsáhlých vládních výdajích. Tak tohle opravdu nevypadá jako návrat k britským tradicím dosud dušeným „socialistickou“ a „přeregulovanou“ EU.
