Něco podobného by naléhavě potřeboval i premiér Andrej Babiš. Poradce, aby nestřílel a teprve pak se ptal, co vlastně chtěl trefit. Vždyť jen v posledním týdnu se mu to stalo dvakrát. Nejdříve se státním pohřbem Karla Gotta. Podruhé způsobem jásotu nad ratingovým povýšením Česka do kategorie spolehlivých dlužníků. Prý je to bomba úspěch, to ano, a že to znamená návrat do první republiky. Tož to ne, tam nechci ani s Babišem, ani bez Babiše.
Česká společnost je náchylná vnímat první republiku jako zlatý věk. To byla nesporná pravda po padesát let trvání dvou totalitních systémů. Dnes však, třicet let od listopadu ’89 a před sto prvními narozeninami Československa, bychom si snad mohli dovolit kritičtější pohled.
Předválečné Československo bylo jedinou demokratickou zemí ve střední a východní Evropě a na tento fakt můžeme být opravdu hrdí. Jenže ona demokracie se provozovala dosti podivně. Platila předběžná cenzura. Volby, svobodné a demokratické, se konaly pravidelně, fakticky však vládla koaliční pětka, později šestka či osmička. Co tam se rozhodlo, museli poslanci odhlasovat. Při svém zvolení totiž automaticky podávali svým stranickým sekretariátům písemnou demisi bez data. To v případě neposlušnosti vyplnil sekretariát.
Komunisté byli trvale druhou až třetí nejsilnější stranou a „jezdili do Moskvy se učit, jak zakroutit krk buržoazii“, jak veřejně v parlamentu deklaroval jejich vůdce Gottwald. Aby stát mohl být označen za stát národní, musel být konstruován národ československý, aby měl většinu nad menšinami – německou, maďarskou a polskou. Jenže „politických“ Slováků se nikdo neptal.
Více než třímilionová německá menšina se těšila občanským právům jako nikde jinde, nicméně nadelštichy, píchání špendlíky, snášela těžko. Začalo to Masarykovými slovy při návratu domů o „německých kolonistech“, což se snažil později napravit (žili zde 700 let!) a skončilo to bohorovným vládním přehlížením faktu, že strašlivá hospodářská krize třicátých let dopadala především na německé pohraničí. I přišel krysař Hitler a bylo vymalováno.
K bajkám a podpovídkám o první republice patří i tvrzení, že patřila k deseti nejvyspělejším zemím světa. Odečteme li dnešní Čínu a různé asijské tygry, zjistíme, že dnešní Česko je tam, kde bylo: na ocásku vyspělých evropských zemí. Po půlstoletí totality to není vůbec špatné, je to však výzva. Ne ovšem k račímu pochodu zpět, jak to vyplývá z nadšených slov premiéra Babiše. Neboť členství v EU nám dopřává možnosti, které první republika neměla.
