Je ale třeba říct, že začátečník by to neměl těžké jen v Bruselu. Vždycky po volbách si říkám, co si asi počne nový ministr, když přijde na ministerstvo, kde jaktěživ nebyl, jestli třeba nebloudí, a jak dlouho mu asi trvá, než například rozezná, kdo z místních je důležitý a kdo se tak jenom tváří.
Dá se samozřejmě předpokládat, že být začátečníkem ve vysoké funkci je snazší než být začátečníkem na spodních schodech. Jenže v tom Bruselu je navíc problém jazyků. Jak se můžete domlouvat na tak důležitých věcech, na jakých se tam domlouvají, když nejste doma v jazyce, ve kterém je doma ten druhý (třetí, čtvrtý…)? Na nedokonale zmapovaném území je snadné být k smíchu, dokonce i když tu cizí řeč ovládáte, jako když bičem mrská.
Vyprávět by mohly děti českých emigrantů, které se rozhodly působit jako dospělí v zemi svých rodičů. Na češtině mladé Američanky jménem Natalie Pikola byste vůbec nepoznali, že není zdejší, protože i když vyrostla v Pensylvánii a chodila tam do škol, doma mluvili většinou česky. Když ale nastoupila na stáž v jedné pražské reklamní agentuře, hlásila se zpočátku do služebního telefonu jako Pražáková, čímž volající dost mátla. Prostě zaznamenala, že se tak opakovaně hlásí kolegyně z vedlejší kanceláře, a myslela si, že tak je to v Praze správně.
Tuším, že něco podobného se nedávno stalo Číňanům, kteří bojkotují kvůli jedné formulaci v jakési smlouvě mezi hlavními městy nejen pražskou radnici a její instituce, ale i Pražákovo kvarteto. Říkám si, jestli za tím není taky nějaký začátečník. Pak by šlo o něco jako válku začátečníků, protože nováček je na radnici hlavního města České republiky vlastně i pražský primátor.
Tím netvrdím, že angažovat nezkušené musí být špatně. Občas se jim daří profouknout zanesený systém tím, že mají čerstvý fuk. Jen je dobré počítat sem tam s kiksem, jako u čerstvých řidičů, kteří si kvůli tomu dávají za zadní sklo auta dokonce speciální značku.
Další mladá Čechoameričanka, kterou jsem znala, by ji užila. Mluvila taky skvěle jazykem svých rodičů, když se před lety v Česku ucházela o jeden prestižní post na Pražském hradě. K pohovoru přišla příslušně vzdělaná, v dokonalém kostýmu, vyzbrojená doporučujícími dopisy a radami zkušených. Když padla hned na začátku interview otázka, jak se o nabídce dozvěděla, položila šálek s kávou, kterou upíjela, jak nejelegantněji uměla, zpátky na talířek a pravila: Víte, já jsem měla z pr..le kliku. (Tatínek to tak přece běžně říkal!)
