Naše víkendy se skládají z přejezdů mezi stadiony, sportovními halami a hřišti, u našeho stolu se mluví téměř výhradně o přihrávkách, kličkách a postupech či sestupech v jakýchsi tabulkách. Tedy pokud se v těch sportem nabitých sobotách a nedělích vůbec podaří společně usednout.
Poslední slovo Radky Kvačkové: Pražáková |
Vůbec se nechytám. Jediné, k čemu mám co říct, jsou hlavičky, s nimiž hlasitě nesouhlasím, protože jsem si o nich přečetla hrůzostrašné vyjádření neurologů. Ale nikdo nedbá. Určitou naději jsem vkládala do jediné holčičky v rodině, jenže ta se dala na veslování a nedávno vyprávěla, jak jela pět kilometrů na trenažéru na čas a ani při tom nezvracela, ačkoliv jiné holky se vyčerpáním dávily. Podotýkám, že nezněla ublíženě, nýbrž naopak, jako že to bylo super. Její bratranec vynesl podobnou kartu: „My běhali po prohře ještě trestný kolečka a jeden kamarád taky skoro zkolaboval.“ Vznesla jsem dotaz, jestli si kamarádovi rodiče na trenéra došlápli, ale bylo mi řečeno, že ne, protože „to je v pohodě“.
Má někdo pro něco takového vysvětlení? Když budu pubertálního potomka nutit, aby myl vanu víckrát než jednou měsíčně, ohlásí se na lince důvěry jako týraná osoba. Když budu chtít, aby přečetl za stejnou dobu víc než jednu knihu, nepůjde mi ani na pohřeb. Trenér je ovšem nejspíš jiná kategorie.
Poslední slovo Radky Kvačkové: Opatrnost |
Uvažuju, jestli mají ti sportovci něco, co já nemám (například talent), nebo jim naopak chybí něco, co já mám (například rozum). Původně jsem si myslela, že jde o radost z pohybu. Děti, aspoň některé, ho prostě potřebují. Jenže sporty jen pro radost, co vím, neexistují, patrně s ohledem na fanoušky, kteří chtějí vidět boj a špičkové výkony. Těch nedosáhnete bez dřiny, samozřejmě každodenní, hned jak skončí škola, někdy dokonce místo ní. A možná ani bez něčeho, čemu sama pro sebe říkám mentální stimulace. Představuju si, že je zaměřena zejména na posilování svalstva a oslabování intelektuálna, které by naopak oslabovalo. Obyčejný zákon o zachování energie.
Určitou roli může hrát i příslušnost k týmu. Že bude pravděpodobně povznášející a povzbuzující, soudím podle týmových pokřiků typu „v zápase se budem rvát, za zády si budem stát“ nebo „soupeř už je v kómatu, nedočká se obratu“. Docela ráda bych to pochopila. Zkusila jsem se ptát. Ale říkají, že nikoho nebaví mi pořád dokola vysvětlovat, proč musí být na hřišti opravdu jen jeden balon.
