Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Ach jo
Premium
Nejpozoruhodnější mi na letošním předávání medailí připadalo, jak Zeman není prakticky schopen autenticky ocenit ani ty lidské bytosti, kterým se rozhodne udělit vyznamenání. Měl jsem takovou třídní, která – když už byla okolnostmi donucena někoho pochválit – to udělala výhradně s nějakou bodlinou, vždy jen chabě skrytou, která pochvalu chválenému otrávila a jeho odpůrcům naopak zlepšila náladu.
Z generála Bočka udělal náš prezident nespokojence, který si přišel řád lepší třídy vyškemrat, prezidenta Schustera ocenil proto, že se Slovák oceňuje každý rok, a prezidenta Klause proto – jestli jsem to podivně zformulované odůvodnění pochopil –, že byl Valtr Komárek přítel, kterého Václav Havel „vytvořil“, Václav Havel udělal revoluci a Zeman je rád, že může vyznamenat Klause. Četl jsem si přepis tohoto odůvodnění třikrát, ale stále mám pocit, že mi něco uniká, ale třeba mi Ovčáček pomůže.
Nechci nic vulgarizovat, ale předávání státních vyznamenání by mělo svým způsobem být celonárodní obdobou Oscarů. Nechci z toho dělat nabubřelou show, kterou uvádí nějaký obstarožní komik (ačkoliv to druhé v posledních dvou prezidentských obdobích vlastně trochu platí), ale nějakou snahu o elegantní a důstojnou formu by hradní úředníci projevit mohli.
V životě jsem produkoval jen jedno předávání nějakých ocenění, takže tady ze sebe nebudu dělat experta, ale jsou problémy, které se dají řešit. Pokud má předávající problém stát, lze vymyslet způsob, jak by mohl s něčí pomocí předávat vsedě a nemusel se nedůstojně opírat o stůl přehozený červeným prostěradlem a nechávat se podpírat další osobou. Pokud mají oceňovaní problémy s chůzí, lze se na to připravit a nenechat je zakopávat a potácet se během jejich okamžiku slávy.
A rychlost a mechanická neemotivnost celého aktu působila smutně, až orwellovsky. Chápu, že předávat vyznamenání víc než čtyřiceti lidem musí probíhat v nějakém tempu, ale zvládnout skoro dva za minutu je prostě nedůstojné a ubohé. Z velké části šlo o lidi, kteří se k tomuto okamžiku dostávali přes celý život, hrdinský či obětavý či vedený ambicí, či alespoň naplněný velkým talentem. A uznalý pohled jejich současníků, takovéhle celostátní poklepání na rameno, by pro ně mohl znamenat, že to nakonec vlastně stálo za to. A na to půlminuta nestačí. Stejně jako nestačí holá věta, že za zásluhy.
To neexistuje na Hradě nikdo, kdo by dokázal zformulovat tři hezké věty o oceněném? Nějaký osobní detail, fragment jeho příběhu? Chápu, že v některých případech by možná mohlo být komplikované ocenění obhájit, ale v mnoha dalších by to naopak bylo tak snadné a jistě i krásné.
Ale chápu, jakou práci by to těm dosud zjevně neexistujícím autorům ceremoniálu asi dalo, když je pro jeho frontmana vrcholem humoru, když o oceněných řekne, že zanechali ve společnosti stopu, „nikoli uhlíkovou“. Ach jo.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
