Tomu nikdo neporozuměl ani po delší debatě, která byla uvedena dotazem, zda tedy příkladmo takový soustruh skutečně není věcí konkrétní a hmotnou, ale jakýmsi abstraktním vztahem. Ukázalo se, že je to míněno opravdu tak. Vzal jsem to nakonec jako součást svého lingvistického vzdělávání: totalitní ideologie pro své potřeby mění běžný význam slov a matou pojmy.
Od nástupu politické korektnosti se mi vzpomínka na tento zážitek vrací často – ale před pár dny dostala novou kvalitu, když zprávami proběhlo, že z obalu vložek Always zmizí symbol planety Venuše a přeneseně žen (takové to kolečko s podvěšeným křížkem) s vysvětlením, že „menstruují nejen ženy“.
Nejsem první, kdo se k tématu vyjadřuje, ale zaráží mne, že vše, co jsem k tomu četl, se točilo kolem odstranění tohoto symbolu. To se mi přitom zdá být zcela podřadné: ať výrobce na obal celkem čehokoliv tiskne (či v tomto konkrétním případě naopak netiskne) celkem cokoliv, hlavní je, že věc plní svůj účel a že je k dostání (připomínám, že před třiceti a více lety byly vložky naprosto nedostatkovým zbožím).
Poslední slovo Karla Olivy: Prestiž pravopisu |
Skutečně podstatné je naopak všimnout si, že jde o zřejmou snahu změnit význam slova „žena“. V kontextu celé záležitosti totiž genderové aktivistky a aktivisté celkem nesmlouvavě postulovali, že o tom, zda konkrétní osoba je či není žena, by měla rozhodovat tato osoba výlučně sama na základě svého (momentálního) pocitu, a rozhodně by naopak nemělo jít o nějaké určení závislé na – řečeno laicky – anatomii.
Otázka ovšem je, co by v takovém případě slovo „žena“ znamenalo – pokud vůbec něco. Při detailnějším pohledu je totiž definice, že „výraz žena znamená osobu, která se cítí jako žena“, velmi podobná definici, že „černé je to, co je černé“, která očividně nic nedefinuje. A navíc mne neláká perspektiva, že jednou budou odstraněny i další nedostatky této nové definice, a to zaprvé její subjektivita a zadruhé skutečnost, že jen zcela nedostatečně bere v úvahu zjištění genderových výzkumníků a výzkumnic, že pohlaví existuje daleko více než jen pouhá dvě.
O příslušnosti každého z nás k jednomu z nich pak zřejmě budou objektivně, možná dokonce „vědecky“ rozhodovat nějaké pokračovatelky a pokračovatelé těch dnešních aktivistů a aktivistek. Mé obavy přitom nejsou zdaleka jen jazykovědné: příliš mi to totiž připomíná „vědecké“ měření toho, nakolik je kdo árijec.
