Když říkám „pohřeb“, myslím tím některou ze dvou zádušních mší, které na jeho počest uspořádali v roce 1990 v New Yorku a v Londýně, když myslím Jima Hensona, myslím tím génia, který věnoval celý svůj talent a kreativitu tomu, aby s pomocí chlupatých maňásků říkal dětem důležité věci.
Jednou z mých největších životních křivd je, že jsem nevyrůstal s muppety. Jsem vděčný za Studio Kamarád (v Litvě nemají ani to), ale ani ve svých dobrých dobách se ani vzdáleně nedotkli dětských a lidských těžkostí, kterým se muppeti dokázali věnovat. „Není snadné být zelený,“ zpíval v nich žabák Kermit se svým bendžem.
Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Feezl |
A mnozí, kdo vyrůstali a vyrostli se špatnou barvou kůže, tu písničku přijali za svou hymnu (Ray Charles ji hrával na svých koncertech); když budete mít splín, pusťte si „Stačí jeden“ a uznejte, že když vám jediný člověk věří „dost silně a dost hluboce a dost usilovně a dost dlouho“, tak se prostě musí objevit druhý a po něm třetí. A pak další, a až jich budou mraky, takže i vy sami uvidíte, co ve vás ostatní vidí, a možná i vy, možná i vy, si uvěříte sami. A mimochodem, nepřipadá vám taky divné, že neexistuje slovo pro staré přátele, kteří se poprvé vidí?
Henson před svou smrtí napsal svým dětem ohledně svého pohřbu instrukce, v nichž stálo, že na pohřbu nesmí být nikdo v černém a musí tam být jazzband. Lidi stejně v černém přišli, někteří, protože do tohohle by neměl nikdo nikomu mluvit.
Ale kapela byla, dětský sbor taky, parta muppetích loutkářů loutkově vykroucenými hlasy zpívala písničky o Lydii, tetované dámě, Simonu Smithovi a jeho podivuhodném tančícím medvědovi a „je v každém z nás, být moudrý“, Big Yellow Bird (dvoumetrový maňásek s loutkohercem Carollem Spinneym schovaným uvnitř) přišel zazpívat, před farářem s ministranty kráčela pochodová kapela. I z těch pár prastarých videí, která se z toho zachovala, radost přímo prýští. Jediné, co se nenaplnilo, bylo Jimovo kreativní motto, kterak ukončit každou situaci. „Někdo by měl někoho sežrat nebo něco vybouchnout.“
Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Ach jo |
S kamarády si často slibujeme, že si navzájem vystrojíme něco podobného. Nevystrojíme. Jsem si jist, že nakonec kvůli nikomu do Nice nepojedu, nebudu si půjčovat Citroen kabriolet a rozprašovat něčí popel z nějakého mostu, že kvůli mně nikdo složitě nenacvičí žádné hudební číslo. Ale co je krásné na vašem pohřbu, je to, že vám už bude jedno. Už to bude jejich život a bude na nich, co v něm budou chtít zažívat. Jediné, co člověk může udělat pro svůj pohřeb, je žít co nejlíp před ním.
Tohle mělo být na Dušičky, ale znáte mě. Vždycky s křížkem po funuse.
