Protože číslo 30 nepokládám za nijak obzvláště kulatovýroční, připadá mi, že to slavení je až trochu přehnané, ale na druhou stranu je jistě dobře, aby se rok 1989 co nejčastěji připomínal těm, jimž 30 let ještě nebylo a nemají tak možnost přímého srovnání, jak byly věci tehdy a jak jsou dnes.
Pomalu už ale nemáme pamětníky, kteří by mohli takto bezprostředně srovnávat dnešní dobu s předválečným Československem. I tak ale často slýchám povzdechy, že tehdy bylo lépe a dnes je hůře. Já jsem ale optimista, a tak si nejsem jist, jestli takový pohled nepramení spíše z historické zapomnětlivosti než z historické paměti.
Poslední slovo Karla Olivy: Problém s kohezí |
I doby první republiky byly totiž hustě prošpikovány korupčními skandály a případy okrádání státu. Na (zdaleka nejediný) příklad: v roce 1926 ministr železnic nakupoval pro dráhy předražené uhlí od uhelné obchodní společnosti Čs. diskontní banky a příslušné úplatky pak dělil mezi vlastní kapsu a partajní kasičku.
Nezávislost tisku se nijak nelišila od té dnešní: naprostá většina titulů striktně držela linii skupiny, k níž patřily (LN tak byly „orgán Hradu“, jiné listy vydávaly přímo politické strany).
Současná vláda se opírá o komunisty, což se mi nelíbí, protože jim to dává jednak legitimitu a jednak možnost do spousty věcí zasahovat. Je ale potřeba si vzpomenout na prezidentskou volbu v prosinci 1935. Protože výsledek pro Edvarda Beneše nebyl zpočátku vůbec jistý, realizovaly se politické obchody. Dosluhující T. G. Masaryk tak promptně udělil amnestii komunistickým činitelům, kteří byli odsouzeni za zločiny proti státu a byli buď ve vězení, nebo v exilu v Moskvě (odkud se ihned vrátili, včetně poslanců – volitelů prezidenta), a komunisté pak podpořili Beneše ve volbě. A protože ani takový kšeft ještě nedával jistotu, jednal Beneš o podpoře i s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou (s níž se dohodl) a s henleinovci (s nimiž k dohodě nedošlo).
Poslední slovo Karla Olivy: O významu slov |
Nelíbí se mi ani to, že na Hradě máme starce, který proslul sympatiemi k východním mocnostem a chorobnou mstivostí. Je ovšem potřeba připomenout, že československá reprezentace jako jediná z exilových vlád v Británii podepsala se SSSR smlouvu o přátelství a poválečné spolupráci. A také že všechny politické strany, které ve výše zmíněné volbě nepodpořily Beneše hned od začátku, byly po obnovení státu v r. 1945 zakázány.
Myslím si zkrátka, že současná ČR nemá oproti první republice zase až tolik minusů. A naopak má jedno vše převažující plus: že si svobodu užíváme už celých třicet let. To je sto padesát procent doby trvání první republiky. K čemuž jen dodám, že i optimista jako já, si je vědom, že na tomhle vavřínu nesmíme ani na vteřinku usnout.
