Poslední slovo Ondřeje Neffa: Normalizace
Premium
Maraton připomínek sedmnáctého listopadu devětaosmdesátého roku máme za sebou. Mnohé bylo řečeno a spousta historických faktů objasněna. Přitom jsem si uvědomil, že se málo diskutuje a objasňuje jeden ze základních pojmů naší historie posledních padesáti let – normalizace.
Dnes se používá v politickém žargonu a je to argumentační obušek. Nicméně sám ten pojem má svůj obsah a překvapuje mě, jak málo se zkoumá.
Už ze struktury toho slova je zřejmé, že jde o proces. Existuje norma, tedy etalon, jaké má mít to či ono vlastnosti. Máme mezinárodní systém norem i normy národní, státem garantované a vymahatelné. Když počátkem sedmdesátých let sovětskými bajonety podporovaná klika uvnitř státostrany svrhla kliku nepodporovanou, začala normalizace.
Historici by dovedli říct, kdo na ten termín přišel a kdy se objevil. Předpokládalo se, že to, co bylo před srpnem osmašedesátého a co se táhlo od začátku šedesátých let a ještě ze starší doby – od dvacátého a dvaadvacátého sjezdu sovětských komunistů –, nebylo normální, a je tudíž úkolem nové garnitury vše napravit a vpravit do souladu s normou.
Tu normu nikdy explicitně nestanovili. Ano, vedoucí úloha komunistické strany byla i v ústavě a v tomto smyslu se nic nezměnilo, bylo to za Dubčeka stejně jako pak za Husáka. A teď se dostávám k tomu, co myslím není zcela jasné. Jaká byla ta nová norma, kterou husákovsko biľakovská klika stanovila?
Bylo to takřka bezvýhradné nahrazení kritéria výkonu kritériem poslušnosti ideologickému sloganu. Nepotřebujeme lidi nadané, ale oddané, to byla ta generální linie. Postupně se stalo, že se na vedoucí místa všech stupňů dostaly mátožné přikyvující postavy, vykonavatelé příkazů o stupeň výše postavených mátožných přikyvujících postav. Jistěže se tehdy zatýkalo a zavíralo a pronásledovalo, ovšem ta melasa šedé bezvýraznosti se týkala prostě každého. Hodnocení podle kritéria konformity k ideji byl základ normalizace. Byly personální kvóty. Byly mustry pro postoje. Výkon byl až na posledním místě.
Byl to specifický způsob formování společnosti, tahle normalizace: přizpůsobení normě, tak by se dal stručně vyjádřit.
Naše doba vůči tomu není imunní. Normotvorné ideologie čile vyrůstají v živné půdě blahobytné lhostejnosti. Máme tu kvóty genderové. Zatím nesměle, ale už nahlas se mluví o kvótách pro lidi jiné sexuální orientace. Normalizace už jasně vstoupila na akademickou půdu, odkud jsou vylučováni nositelé idejí neslučitelných se sdílenou normou. Jako mravenečkové budují aktivisti kodex norem. Držet se ho bude nejdřív žádoucí, pak povinné. A půjde to i bez vedoucí úlohy strany. K čemu strana? Doba přece pokročila, bez strany se obejdeme. Hlavně že budeme mít správnou normu.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
