Prvním bylo, že prezident se k výročí vůbec nevyjádřil. Vysvětluji si to tak, že Miloš Zeman se zřejmě rozhodl naplnit antickou vizi o filozofovi v čele státu a pro začátek si zvolil latinskou zásadu „si tacuisses, philosophus mansisses“, doslova „pokud bys byl mlčel, byl bys zůstal filozofem“. Jen mu uniklo, že ta skutečně užívaná, nikoli otrocky přeložená česká verze zní „za moudrého, mlčí-li, možno mít i hlupce“.
Druhým byly podivné, protože málo racionální stížnosti na naši demokracii. Doslechli jsme se tak od mužů jinak vážených, že „vznikla nadávka pravdoláskař“, že „naše demokracie je taková nemocná“ a také že „problém není především v politicích, ale ve voličích“. Tento pesimistický obrázek by asi stál za menší projasnění.
Výraz „pravdoláskař“ je doložen už v roce 2008, takže Václav Havel, jemuž byla první stížnost imaginárně adresována, toto slovo nepochybně znal. Je ovšem pravda, že frekvence jeho použití výrazně vzrostla od dob vyostřených konfrontací vyvolaných migrační krizí r. 2015, kdy se spolu s#výrazem „sluníčkář“ stalo protipólem nálepkování kritiků ilegální migrace slovy „xenofob“, „rasista“ či „fašista“.
Poslední slovo Karla Olivy: Sto padesát procent |
Nejvíce mne ale zarazily stížnosti na „nemocnou“ demokracii a konstatování, že problém naší demokracie tkví ve voličích. Praxe jakékoli demokracie je přece chronicky nemocná ze své podstaty. Na živé demokracii je totiž vždy alespoň něco trochu špatně, protože dává lidem svobodu a tím šance: to je zásadní rozdíl proti diktaturám, jež naopak lidem svobodu a#šance berou. A bohužel je tak dává i lidem, kteří nejsou zcela čestní: jenže jaksi není možné jim v rámci demokracie tu svobodu dopředu odebrat, už proto ne, že není dopředu jasné, že ji zneužijí.
Což platí zcela obecně, nikde na světě nemají a neměli nějakou „demokracii bez chyb“. Všude je totiž právě taková demokracie, jací jsou její voliči. Možná je užitečné a pro demokracii prospěšné ty voliče občas trochou osvěty někam mírně popostrčit, ale to je docela jiná věc než je dutě kritizovat. Jiná cesta není, tedy kromě satirické myšlenky Bertolta Brechta vyměnit lid, který zklamal.
Nikdo zatím nenašel metodu, jak demokracii vylepšit tak, aby k jejímu zneužívání v principu nemohlo dojít. Přijít s takovým nápadem by bylo samozřejmě skvělé, jen dost pochybuji o tom, že se to povede. Takže je potřeba se spokojit s tím, že naše současná demokracie i přes všechny své chyby každému vlastně docela dobře zaručuje svobodu a možnosti realizace vlastních schopností a třeba i snů. A pohlídat si, aby to tak bylo i nadále.
