Lidovky.cz

Názory

Poslední slovo Karla Olivy: Hmota a duch


ilustrační snímek | foto: Lidovky.cz

Premium
PRAHA - Tak, a je po roce 2019. Což je, zdá se mi, trochu škoda, jednak proto, že jsme zase o rok starší, a to mi jako důvod k oslavě opravdu nepřipadá, jednak proto, že to – určitě alespoň z hlediska hmotného blahobytu – vůbec nebyl špatný rok. Přinejmenším nás pořád zaplavovaly statistiky o tom, jak nízkou máme nezaměstnanost, jak rostou mzdy a jak tržby překonávají minulé rekordy.

Ve zcela nereprezentativním průzkumu v okruhu svých přátel a známých jsem zjistil, že letos bylo pod stromečky zase víc a zase dražších dárků. Tedy pokud se Vánoce odbývaly doma, protože ta druhá část zjištění spočívala v tom, že opět víc lidí než vloni odjelo koncem roku do Thajska či ještě exotičtějších destinací. Jak to bylo s dárky v té exotice, zatím nevím, protože všichni, kteří by o tom mohli vyprávět, tam ještě jsou.

Autor:

Zato slýchávám od některých z těch, kteří doma dostali – a také rozdávali – kvanta drahých vánočních dárků, narážky na to, jak Vánoce a vůbec naše životy pod náporem materiálního dostatku, vlastně přebytku, ztratily duchovní rozměr. Působí to na mne dojmem, že když nemáme skutečné problémy, musíme si nějaké vymyslet, ale nevyvracím nikomu pochmurné mínění, že naše současné Vánoce jsou pouhá komerce. Proč se o svátcích hádat… ale nesouhlasím.

Nesouhlasím proto, že vím, že všichni dlouhou dobu přemýšleli nad dárky a vyráběli cukroví. Přinejmenším na Štědrý den, Boží hod a svatého Štěpána vystoupili z dramat svých všedních dnů a užili si se svými blízkými klidné slavnostní chvíle. A protože to všechno připravovali s myšlenkou na druhé, jsem přesvědčen o tom, že takové Vánoce duchovní rozměr měly. Samozřejmě to není rozměr bezprostředně náboženský, nebo snad přesněji vyjádřeno rozměr oslav zimního slunovratu institucionalizovaných křesťanstvím, ale to přinejmenším v Čechách – na Moravě a ve Slezsku to je možná jinak – stěží překvapí. Někteří to přičítají konzumnímu životu posledních let, jiní v tom vidí dědictví socialistického potlačování náboženství coby „opia lidu“… a přitom na silnou sekularizaci českého národa upozorňoval už papež Lev XIII. speciální encyklikou Quae ad nos v roce 1902. Máme zkrátka už dávno historicky vtištěný skepticismus k tomu, co nám jako recept na duchovní život předkládají církve, zejména ta katolická, a s nimi spojená světská moc: Husa nám upálili, křížové výpravy proti nám vedli, Komenského vyhnali, pálili knihy i čarodějnice… a to v mnohých myslích snadno převáží nad jinak nemálem toho pozitivního. Dost možná i proto, že jsme se za skoro nic z toho dosud nedočkali omluvy.

Ale to, že nedodržujeme do puntíku církevní tradice Vánoc, neznamená, že jsme národ primitivních hmotařů. Umíme si užívat toho, že se nám žije materiálně dobře, ale nežijeme – ani zdaleka – jenom tím. Tak aby nám to takhle vydrželo – nejen v tom právě nastalém roce.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.