Někdy přijde poštou pozdrav z „rozkošné dovolené“, která pisateli nevypršela. Strávil ji možná celou psaním pohledů s touto důležitou zprávou. Neumím si představit, jak může někdo prožít „rozkošnou dovolenou“, když musí psát pohledy. Snesl bych i průměrnou dovolenou a považoval bych ji za pěknou, kdybych zjistil, že široko daleko není žádný obchod s pohlednicemi a pošta byla v místě zrušena.
Jinou věcí, kterou nemám rád, je podepisovat se na pohledy druhých lidí, kteří to někomu nabídnou jen proto, že s ním sedí u stolu nebo jim v hotelu půjčil tužku.
Také mi nevyhovuje, když někdo na pohledy maluje šipky a hvězdičky. Jeden takový jsme dostali nedávno. Na obrázku byla šipka směřující k malému okénku hotelu. Pod šipkou bylo sdělení: „Tady jsme měli slavit Vánoce.“
Ženu zpráva zaujala. Přemýšlela, kde bude teď nějaká Lucie o Vánocích. Projevil jsem se trochu jako hrubec. Řekl jsem, že je mi to jedno. Žena pravila, že to je pro mne typické. Svět je plný lidí, jako je Lucie. Řekl jsem, že toho jsem si vědom, ale jen doufám, že nám nenapíší podobná sdělení.
Horší to bylo s Janou. Poslala pohled z Řecka se zprávou: Líbá Jana. Ženu zajímalo, co s ní mám. Řekl jsem po pravdě, že také nevím, o koho jde. „Nelži,“ řekla žena. Je přesvědčena, že každý muž zná nějakou Janu, i když to zapírá. Pokud nezná Janu, zná určitě Marii. Nebo Ivanu. Někteří muži znají tu i tu a obě tají. Dle téhle logiky usoudila, že kdyby mne Jana neznala, nepsala by, že mne líbá. „A co když líbá tebe?“ řekl jsem. „Mne by žádná Jana nelíbala.“
Teprve když jsem jí dokázal, že pohled je adresován nám oběma, takže polibek od neznámé Jany není určen jen mně, a připomněl jsem jí, kdo všechno ji dík pohledům líbá, přijala vysvětlení.
Nedávno nás zaujal jiný pohled. Přišel z Říma. Stálo jen stručné: Srdečně Albert. „Co Albert srdečně?“ divila se žena. Vysvětlil jsem jí, že hudebníci hrají, dělníci pracují, úředníci úřadují a Albert prostě srdečně. Dodal jsem, že by nás nemělo překvapit, kdyby vřele, přátelsky, upřímně nebo smutně či melancholicky. Takovou zprávu může poslat komukoli, i tomu, kdo si na něho nevzpomíná. V tomto ohledu neexistuje dosud žádné omezení ani nařízení pošty.
Pak jsem si uvědomil závažnou věc: v jednom případě bychom nemohli pozdrav brát na lehkou váhu. Kdyby se na pohledu objevila zpráva, že Albert nepodmíněně.
Ačkoli jsem se o tom ženě nezmínil, vím jistě, že by se mnou souhlasila: s něčím takovým nechceme nic mít.
