Lidovky.cz

Názory

Poslední slovo Radky Kvačkové: Co mi doma neřekli


Radka Kvačková | foto: Lidovky.cz

Premium
Kolega Zídek přišel minulý týden se zajímavým pohledem na kauzu Válková. Zamýšlel se nad tím, jestli je možné nevědět, co jiní vědí, a varoval před zevšeobecňováním vlastních zkušeností. Podle něj dnes sedmašedesátiletá právnička ve svých osmadvaceti možná opravdu nemusela tušit, jak zrůdně se choval prokurátor Urválek, když ji samotnou vozili ještě v kočárku.

Veřejně se o něm totiž s malou výjimkou osmašedesátého roku, kdy byla Válková nejspíš teprve v pubertě, vůbec nemluvilo. Mě napadlo, že jí to prostě neřekli doma. A hned jsem začala přemýšlet, co všechno neřekli doma mně.

Po politické stránce dopadla inventura pro rodiče v zásadě příznivě. Že jsou procesy z padesátých let zmanipulované, se u nás doma bralo za hotové od okamžiku, kdy obžalovaní začali veřejně a i v rádiu vypovídat o své zkaženosti. I když je fakt, že tu zkaženost tatínek úplně nezpochybňoval, protože, jak mi vysvětlil už jako prvňačce, souzení sami nedávno poslali na šibenici slušnou a statečnou Miladu Horákovou, za kterou se stavěly věhlasné osobnosti z celého světa.

Nikdy jsem se ale nedomnívala, že mi včasná informovanost dává právo opovrhovat současníky, kterým tyhle věci doma neřekli. Vždyť oni to měli vlastně těžší. Ostatně i mně pár souvislostí docházelo až ve věku dávno dospělém.

U nás doma se například moc nemluvilo o složitosti česko-německé otázky. Ano, maminka v souvislosti s válkou občas zmiňovala, že odsuzovat Němce jako celek je nesmysl, ale na odsun téměř třetiny obyvatelstva z Česka řeč nějak nepřišla. Proto mě taky dost překvapilo, když tuhle všeobecně zamlčovanou část historie vynesl v devadesátých letech na světlo prezident Havel. Bylo to opravdu tak zlé? Ptala jsem se přiblble.

Možná, že jsem se prostě dost nezajímala. Že to bylo jako s těmi příbory. Vzpomínám si, jak mě někdy v mých sedmnácti nebo osmnácti pozval na večeři o poznání starší a zkušenější muž, do kterého jsem se právě zamilovala. Ostatně věděl, jak na mě. I restauraci vybral tak, aby udělala na mladou holku dojem.

Do dnešních dnů si pamatuju, že byl aperitiv a potom grilovaná telecí játra se slaninou, která byla tehdy považovaná za mimořádnou lahůdku. Jenže já tu krmi nemám v hlavě spojenou s chutí nebo snad s romantickým okamžikem, nýbrž s údivnou otázkou mého protějšku: „Jak to držíte ten příbor?“ (Ještě jsme si netykali.) Už přesně nevím, jak jsem držela vidličku a nůž, rozhodně mi to nepřipadalo špatně, ale jak už vím, špatně to bylo a já se po jistém vzpouzení dala přesvědčit. Bylo mi však divné, proč mě doma nepoučili.

Hned při nedělní vepřové jsem se zaměřila na stolování rodičů. Dost mě udivilo, že oba drží příbor úplně stejně, jak žádal můj nový objev. Pravděpodobně jim správný úchop přišel tak samozřejmý, že to ani nezdůrazňovali. No a já se neptala. Chyba!

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.