Poslední slovo Karla Olivy: Nerudova závitnice
Karel Oliva
| foto: Lidovky.cz
Premium
PRAHA -
Už jsem se párkrát setkal s názorem, že dějiny se neodvíjejí lineárně, ale ve spirále, česky řečeno ve šroubovici či závitnici (myslím, že mezi těmito dvěma výrazy není rozdíl, tedy kromě toho, že prvý z nich si obrozenci ošklivili co germanismus, a utvořili proto ten druhý). Míní se tím, že události a problémy lidských dějin přicházejí jako aktualizované opakování událostí a problémů starších.
Mně ty podobnosti připadají většinou spíš náhodné, ale nastávají i výjimky. Například minulý týden, když jsem se zase jednou odhodlal zbavit domácnost nakumulovavšího se kartonu, lidově řečeného papundekl, odvozem do sběrných surovin. Jenže ouha, nerudný zaměstnanec mi sdělil, že Čína přestala starý papír dovážet, takže o něj u nich v podniku není zájem – od soukromníků jej neberou vůbec, od firem jen poté, co od nich vyberou poplatek 1,50 Kč za každé kilo. Tak jsem to ještě zkusil ve sběrném dvoře, kde už ale měli plný kontejner u lisu, takže ať si to zase odvezu.
Mám tak teď ten balík zpátky doma ve sklepě. A to si člověk opravdu nemůže nevzpomenout na Jana Nerudu a jeho nejslavnější fejeton, prostě proto, že řeší úplně stejný problém: kam s ním. Jen s tím rozdílem, že spirála času povznesla problém na vyšší úroveň, a tak místo vysloužilé náplně staromládeneckého slamníku je potřeba se nějak zbavit vedlejšího produktu internetových obchodů.
Něco je prostě špatně. Nejvíc, zdá se mi, to, že vozíme – nebo tedy přesněji: vozili jsme – nasbíraný a vytříděný odpad ke zpracování přes půl zeměkoule. Nepatřím ani vzdáleně k obdivovatelům slečny Thunbergové, ale systém, kdy si v Evropě udržujeme pořádek tím, že své smetí – nejen papír – odkládáme jinde (nejen v Číně, ale třeba i v Indii), asi opravdu není dobrý. Zaprvé nemáme kontrolu, jak a jestli vůbec bude zpracován, a zadruhé ta doprava není bez nákladů a následků. Hned potom následuje efekt, jejž bych označil jako společensko(ne)výchovný. Dle statistik je ČR na předním místě EU ve sběru tříděného odpadu. Jenže pokud pak nastane situace, v jejímž důsledku ten odpad není kam odložit – a nejde jen o papír, ale prostě o to, že kontejnery na celkem cokoliv (alespoň ty, které denně vídám) jsou po většinu času přeplněné –, asi nám ty pochvalné statistiky dlouho nevydrží. Lidé prostě ztratí motivaci.
Problém „kam s ním“ se tak mění na problém „co s tím“. Inu, měli bychom asi svůj tříděný odpad (o netříděném ani nemluvím) zpracovávat – nebo skladovat s nadějí na pozdější zpracování – sami. Což by mohlo vést k tomu, že by pilně třídící občané nemuseli sběr po nocích ukládat vedle přeplněných kontejnerů, odkud se pak do rána rozlétne po celém okolí. Možná by to domácí zpracování z čistě ekonomického pohledu vyšlo dráž, ale za čistší a zdravější prostředí by ty investice snad stály. Ostatně, dotace se dnes rozdávají plnými hrstmi na – zdvořile řečeno – méně důležité věci.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
