Poslední slovo Petrušky Šustrové: U soudu
Premium
V úterý jsem byla svědčit u soudu. Byla jsem tam dlouho, od devíti do půl druhé. Většinu času jsem proseděla na chodbě, protože páni advokáti si přáli, aby jim soud přečetl protokol z předchozího jednání, které si prý nepamatovali, a ten měl třiadvacet stránek. Jak jsem pochopila později, byla to součást taktiky zdržovat a zdržovat.
Byla jsem svědkyní v trestní věci, vedené proti třem někdejším estébáckým „hlavounům“, kteří zřejmě byli zapojeni do neblahé akce Asanace, podle mého skromného názoru ji řídili. Není to první proces ve věci akce Asanace a nebudu psát, co si myslím o tom, že se nezákonnosti, které ten estébácký podnik provázely na přelomu 70. a 80. let, dostávají před soud nyní – snad jen poznamenám, že to není vina soudu. Není ani vina soudu, že se procesy tak nekonečně vlečou: advokáti obžalovaných si dávají záležet, aby se vlekly.
Bylo by celé to svědectví trochu komické: nevím, jestli mě u výslechů trápili stejní estébáci jako Martina a Ivanku Hyblerovy, které nakonec vyhnali do exilu. Když jsem dostala otázku, zda někoho z obžalovaných poznávám, musela jsem po pravdě říci, že ne a že bych je po těch čtyřiceti letech nepoznala, ani kdybych s nimi někdy přišla do styku.
Nevěděla jsem nebo jsem si po těch desítkách let nepamatovala ani některé jiné věci, třeba data. Jednomu obhájci to bylo divné, vysvětlila jsem mu tedy, že nejsem u zkoušky, ale že podávám svědectví u soudu – a do listinných důkazů může soud nahlédnout sám, a jistě tak učinili nebo učiní.
Komická rovina hlavního líčení vyvrcholila, když tento obhájce navrhl, aby mě soud poslal k psychologickému znalci, který by posoudil mou věrohodnost. Nevím, jestli mě tím chtěl ponížit (jako že jsem blázen a nevím, co mluvím), nebo šlo jen o další pokus zdržovat. Bylo mi to srdečně jedno: otázky obhájců mi totiž velmi živě připomněly atmosféru někdejších výslechů. Byli tak zjevně zaujatí proti mně, až mě to překvapilo. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že mě tentokrát nikdo nekopne ani po výslechu neodveze do cely předběžného zadržení, bylo by to taky směšné, jenže…
Jenže se mi vybavilo taky mnoho dalších věcí, které se týkaly mých přátel, vyštvaných do emigrace. Bylo mi najednou k smrti smutno, jakkoli je ta doba dávno pryč a přátelé se buď vrátili, nebo spokojeně žijí ve svých nových domovech a jezdí sem na návštěvu.
Snažila jsem se tehdejší atmosféru výhrůžek i nejrůznějších nezákonných schválností přiblížit soudcům, aby věděli, s kým mají na lavici obžalovaných tu čest. Že tihle „jen“ veleli a sami nikoho nenutili, aby se svlékal do naha, ani mu nevyhrožovali, že se mu „může ztratit dítě“? Ale běžte! Ti náckové, co stáli před norimberským soudem, taky nejspíš vlastníma rukama nepouštěli plyn do plynových komor.
Soud mě k psychologickému zkoumání neposlal, nu, taky myslím, že k tomu nebyl důvod. Zato vím, kdy bude hlavní líčení pokračovat: 9. dubna.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
