Jako oni sami mají často svět rozdělený na „práci“ a „zábavu“, považují za normální, aby to stejně měly i jejich děti. I ony mají chodit „do práce“, tedy do školy, kde se něco naučí, a ve zbytku času na kroužcích nebo doma, což je „zábava“. Jasně, uznávají, že „učení je mučení“, ale zároveň každou snahu o změnu zazdí neprůstřelným argumentem „my jsme to přežili, tak oni to taky přežijou“.
Školy budou podle Prymuly zavřené nejméně měsíc. Řeší se, jak zajistit výuku na dálku |
Že může vzdělávání vypadat úplně jinak - třeba tak, jak navrhoval před 400 lety Komenský -, dokazují tisíce takzvaných domškoláků, dětí, které se „učí“ doma. Jednou z prvních zkušeností, které rodiny domškoláků zpravidla popisují, je obrovská svoboda, kterou jim domácí vzdělávání dává.
Svět se najednou přestane dělit na školu a zábavu a u činností je najednou těžké říct, jestli je „jen“ baví, nebo se při nich i učí. Děti nikdo neznámkuje, takže zmizí vnější motivace a je třeba najít tu vnitřní. Zodpovědět otázku „k čemu mi to bude“. Brzo se ukáže, že dělit život na předměty nedává smysl.
Při vaření se přepočítávají jednotky nebo se tisknou anglické recepty z internetu a cvičí se cizí jazyk. Prvouku zvládnete cestou parkem na autobus. Počet jeden až dva dospělí na pár dětí umožňuje individuální přístup, takže látku, kterou předepisuje školní vzdělávací plán, rodiny zvládnou během hodiny denně, ale učí se vlastně i ve zbytku času. Dokonce často i tehdy, když se takzvaně flákají u počítače nebo s mobilem v ruce.
Vezměme ten čas, který nám uzavření škol dalo, k zamyšlení, jestli docházka do školy na pět až sedm hodin denně, pět dní v týdnu, deset měsíců v roce dává smysl. Jestli je to skutečně ten nejefektivnější způsob, jak děti připravit na dospělost, nebo v řadě případů spíš hlídárna, zvyk a tradice, která volá o nový obsah.
