Okouzlen svitem svíček na stromečku v okně souseda (vlastní stromeček nemáme od doby, kdy jsme vyhořeli a proces s pojišťovnou se vlekl roky, takže náklady na advokáta vysoce přesáhly sumu na odškodnění) dospěl jsem k závěru, že je nejvyšší čas zbavit se všeho, co mne zatěžuje, zneklidňuje a bere pozitivní energii.
Potěšen vánočními melodiemi, plynoucími ze staré desky, hrané na třicet let starém, ale spolehlivém gramofonu (na němž nejsou nápisy ON, OFF, SPEED, LOAD, REPLAY, CONNECT ani SHARE, ale jen páčky se staročeskými slovy START a VYPNI), naslouchal jsem písním zpěváků, kteří dosud uprostřed koledy hlasitě nekřičeli – One more time nebo Come on everybody.
Sepsal jsem vše nesmyslné a marné, vše, co mi krade vzácné a nenávratné životní okamžiky.
Můj seznam není dokonalý. Nemůže být. Jsem si dobře vědom toho, že život je nedokončenost.
Pochopil jsem, že se může stát, že list nedokončím. Stačí, aby mi osud udělal svéhlavě čáru přes rozpočet. Právě myšlenka na to, že stačí pouhý nedopsaný odstavec nebo pouhá nedopsaná řádka (bez ohledu na předpis šedesáti liter na třiceti řádcích) a mohu skončit svou životní pouť (nerad bych použil nabubřele odulého výrazu dráhu) jen u pouhého konceptu, mne posílila v rozhodnutí nenechat se odradit.
Vysvětlit zubaři, že nemohu odpovídat s plnou pusou nástrojů na otázku, jak se mám, odstranit zrcadla v koupelně, vrátit daňovému poradci jeho báseň o dani z přidané hodnoty, nemyslet na to, zda je život po životě, brát kalcium a selen, nečíst hovory s modelkami a herci, neztrácet čas snahou pochopit teorii o černých dírách, nevysvětlovat bankéřce, co chci udělat, když chci vybrat peníze, odstranit elektronické adresy lidí, kteří mi posílají vtipy, zjistit stav radonu v domě, nestudovat lékařské výroční analýzy, požádat ženu, aby už hostům nepromítala série rodinných diapozitivů, přestat bojovat na zahradě s krtkem, nerozčilovat se počítačovou zprávou „Jejda, váš prohlížeč právě spadl“, nejíst, co je zdravé, ale bez chuti, vyhnout se křtinám knih, cedéček a cizích dětí, nerozčilovat se při ranních zprávách a nekazit tím snídani, nečíst liduprázdné knihy, vyhnout se prostorům, v nichž se vyskytuje víc než jeden umělec, nezávidět počítači, že má vypínací paměť.
Nestýkat se s těmi, kterým nemám co říci, a přepsat testament – a udělat jednou něco i pro sebe, abych se také mohl stát svým dědicem.
Tomáše Baldýnského ve středu zastupuje spisovatel Ivan Kraus.
