Více než dvěma milionům důchodců neboli „lidem 65+“ dnes hrozí, že se stanou vzorkem bez ceny. Neboť humanisté klausovského typu vidí ve falešných ohledech na tuto virem životně nejohroženější skupinu našich spoluobčanů brzdu maximálního uvolňování protipandemických restrikcí a obnovy byznysu.
Záleží na tom, jak moc se bude uvolňovat a budou-li o tom rozhodovat politici, nebo epidemiologičtí odborníci. Ačkoliv vláda dosud situaci dobře zvládala, politici se vždy dívají ještě za roh k nejbližším volbám – a odpovědnost za výsledek uvolňování bude na nich.
Poslední slovo Jiřího Hanáka: Pravda starého ovčáka |
Před premiérem Babišem vyvstává takřka Sofiina volba. Velkým uvolněním může hodně získat, ale také vše ztratit. Bude-li bez katastrofálních následků, může získat i u jeho nevoličů. Bude-li následovat „cesta do Itálie“, do které by pak byl vypraven zejména onen vzorek bez ceny, ztratí podstatnou část svých voličů. Minoritní votum (menšinový nesouhlas) pana Hamáčka k této hazardní hře je mi bližší. Pro levici je cena lidského života totiž zřejmě větší, než aby se o ni hrála hazardní hra. Opravdu je lepší být chudý a živý než bohatý a mrtvý.
Václav Klaus starší si ovšem takovými ťalafatkami hlavu neláme. Cituje jednoho onkologa, že stejně každých dvacet minut umírá na rakovinu jeden člověk, volá po uličních demonstracích za maximální uvolnění. A je snad ochoten postavit se do jejich čela. Představa, jak staroch osmdesátiletý, sám věkem maximálně ohrožený, mašíruje v čele, je jímavá. Stejně bych si však v této roli dovedl spíše představit pana Kalouska. Ten už s důchodci dovede zatočit, viz jeho památný třicetikorunový příplatek k důchodu.
Poslední slovo Jiřího Hanáka: Demokracie a virus |
Tento text může se mnohým čtenářům zdát zbytečně alarmistický. Nebudu se tomu bránit. Ovšem každá sebemenší jiskra nápadu, že by se staří a bezmocní lidé mohli obětovat „vyšším cílům prosperity“, je nebezpečná a musí se preventivně zadupávat. Dva tisíce let trvalo, než lidská společnost přestala předhazovat své staré a „neužitečné“ lidi krokodýlům či dravým ptákům a začala o ně pečovat. Přesto právě před osmdesáti lety začala německá (nacistická ovšem) společnost likvidovat svoje „nepotřebné“ spoluobčany. Za účelem vylepšení demografického obrazu a vylepšení státních financí. Tento miniholokaust chytil od takové „dobře ošetřené“ jiskry. A bránit počátkům, to je, oč mi zde běží.
