Poslední slovo Karla Olivy: Zastupitelská
Karel Oliva
| foto: Lidovky.cz
Premium
V ústavě České republiky (případně i s velkým písmenem „Ústavě České republiky“, neboť ústava se jmenuje Ústava, což vnáší ještě dodatečný zmatek do již tak komplikovaných pravidel českého pravopisu, nebo tedy Pravidel českého pravopisu – míním teď titul knihy) se dočteme, že: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“
Řečeno poněkud stručněji, Česká republika je – z tohoto úhlu pohledu – zastupitelskou demokracií, na rozdíl od např. takové džámáhíríje (doslova asi tak „státu lidových mas“) Muammara Kaddáfího, v níž státní moc bez darmojedných prostředníků vykonával přímo lid (arciže metafyzicky vtělen do svého vůdce). Zastupitelská demokracie se ostatně liší i od jiných systémů, třeba od „lidové demokracie“, což je termín obzvláště povedený obsaženým pleonasmem neboli zbytečným žvaněním, jímž se mi alespoň zdá být „lidová vláda lidu“ (o „lidové demokracii“ pěkně vypovídá i sám termín „pleonasmus“, odvozený od řeckého „pleonazein“ – „být nadbytečný“).
Leč k té zastupitelské demokracii. Jedním z jejích pozitiv je například to, že jí je přirozené kompetentní rozhodování. Mám trochu děs z neomezené vlády jedné osoby (i když třeba takový Karel IV., Josef II. nebo – dost neprávem opomíjený – Karel I. řečený Poslední nebyli špatní monarchové) a zrovna tak ze všelidových hlasování, zejména pokud se týkají náročnějších témat.
Třeba takové referendum o atomové energetice: myslím si – prosím bez urážky – že 99,99 % občanů tohoto státu nemá, stejně jako já, valné ponětí o tom, kolik budeme za 20 let potřebovat proudu či nakolik budou zítřejší jaderné elektrárny rizikové, což se týká i ctihodných členek a členů vlády a zákonodárných sborů. Mám ovšem pevnou naději, že ti si v takových případech povolají tu jednu setinu procenta ku pomoci a radě a pak za mě i za ostatní, kteří jim k tomu dali důvěru ve volbách, po diskusi dobře rozhodnou.
Touto důvěrou v rozumné rozhodování teď ovšem – musím se přiznat – poněkud otřáslo, když poslankyně Helena Válková parlamentu (příp. Parlamentu) opět předložila návrh na změnu matričního zákona. O co jde, je všeobecně známo a argumenty obou stran už zazněly tolikrát, že tím nechci čtenáře nudit.
Co mně přijde na té věci podstatné z obecnějšího hlediska, je otázka, zda si profesorka práva Válková k věci nechala vypracovat nějaké skutečně odborné, kompetentní a nestranné stanovisko – tak trochu jsem se v lingvistických kruzích poptával, ale nedopátral jsem se. Nezbývá mi tak, bohužel, než dospět k názoru, že paní poslankyně prosazuje věc, o níž si nezjednala kvalifikovaný názor. Fakt, že umí česky, tu přitom hraje podobnou roli, jakou by v referendu o atomu hrála skutečnost, že má doma zavedenou elektřinu.
A co mne na tom děsí nejvíce – když naši zákonodárci nepotřebují odborné stanovisko zde, jak je to v jiných případech?
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
