Stephan Kohn z německého spolkového ministerstva vnitra publikoval z kraje května zprávu – v rozporu se stanoviskem úřadu, že kolaterální oběti koronaviru jsou početnější než oběti viru samotného. Přilévá tak podpory k argumentům, které jsou slyšet i u nás. „Chřipkaři“ tvrdí, že covid je epizoda a že strach nadělal více škody než užitku.
Německý vrchní vládní rada zkritizoval vlastní zemi. Pandemii prý přecenila a kvůli tomu umírali lidé |
Od vzniku románu Williama Styrona Sofiina volba používáme toto sousloví pro rozhodování, která nemá dobré řešení. Pouze špatné a horší. Není třeba číst celý román. Stačí si představit, jak matka tváří v tvář svým dvěma dětem rozhoduje o tom, které bude žít a které – asi – ne. Esence pekla v jedné větě.
Je tu vážně míněná snaha předstírat, že vláda měla možnost rozhodnout v prospěch/neprospěch jedněch obětí vůči druhým. Ta úvaha je špatně z několika důvodů.
Zavádějící srovnání
Zaprvé, srovnání údajných počtů zemřelých na „běžné nemoci“ kvůli zanedbané péči s počty zemřelých na koronarivus je zavádějící. Muselo by se srovnávat, kolik lidí zemře na běžné nemoci běžně a potom, o kolik jich zemřelo víc, protože korona okupovala zdravotnictví. Nemáme ani přibližná čísla, pouze příležitostné úvahy. Mimochodem ani Stephan Kohn je nemá. Jeho zpráva obsahuje myšlenkové směry, ale data k úmrtnosti na „běžné“ diagnózy zatím nejsou ani náhodou.
Zadruhé, srovnávají se současné oběti koronaviru, kterých je omezený počet díky opatřením. Správné srovnání je s počtem obětí, které by nastaly, kdyby opatření nebyla, anebo přišla pozdě. Země, kde to ignorovali komplet, ani nemáme, ale těch druhých, co řešily karantény se zpožděním v jednotkách týdnů, máme příkladů dost.
Zůstaňme u „oblíbené“ Itálie. Za epidemií chřipky ve čtyřech sezonách 2013/14 až 2016/17 způsobila tato navýšení úmrtnosti o 7, 20, 16 a 25 tisíc osob. Vždy za sezonu, od poloviny listopadu do poloviny dubna, tj. 22 týdnů. Covid-19 „stihl“ v Itálii 32 tisíc obětí za přibližně třetinu času. A ještě mu není konec.
Zatřetí, proti teoretickým úvahám, kolik se navýšila úmrtnost na „běžné“ nemoci, stojí podobně teoretické odhady, kolik životů se v době pandemie zachránilo díky zlepšení životního prostředí, méně škodlivinám ve vzduchu a podobně.
Začtvrté, úvaha, zda jsme vůbec měli šanci na výběr postupu tváří v tvář exponenciálnímu růstu nákazy, je lichá ze své podstaty. My na to neměli čas.
Kořenem nedorozumění je, že porovnáváme jevy ustálené a lineární (nemocnost na choroby srdce a cév, nádorová onemocnění a další) a jevy exponenciální (vysoce nakažlivé onemocnění, šířící se nekontrolovaně i od bezpříznakových nosičů). Zatímco ty první se dají řešit v klidu a s rozvahou, ty druhé vyžadují okamžitou a rozhodnou akci. Chcete-li zabránit požáru ve stohu, musíte hlídat první sirku. Když hoří první kubík slámy, je pozdě.
První vlna je zažehnána, avšak koronavirus s námi je a nějakou dobu zůstane. Nemůžeme planetu zhasnout na rok, dva. Do budoucna půjde o přiměřenost, jak umožnit život společnosti, léčbu „lineárních“ nemocí a současně hlídat, kde která otýpka slámy doutná, a tuto hasit. Jak na to, víme lépe teď, než jsme věděli v únoru.
Je kouzlem nechtěného, že masivní protesty „proti-proti-koronaviru“ se konají právě v Německu, které se u nás někdy prezentuje jako příklad umírněného postupu ve srovnání s naší „diktaturou epidemiologů“. Holt, lidu nevyhovíš.
Žaloby na státy přijdou. Na ten český o náhradu škody způsobenou dopady vládních opatření na byznys. Na stát španělský za nedostatečnou ochranu lidských životů.
Po útoku na pařížský klub Bataclan 13. listopadu 2015 se postupně publikovala jména, tváře a příběhy lidí, co dělali v ten den na špatném místě. Aby se veřejnost nenechala otupit holými čísly.
Kdo by chtěl (kteroukoli) vládu kritizovat za údajně špatnou reakci na Sofiinu volbu, může zkusit říct do očí nemocným covid-19, či spíše pozůstalým, že nejsou oběťmi, ale statistikou ve špatné kolonce. Bude to chtít žaludek z oceli.
Text vyjadřuje autorův osobní názor.
