Nedávno si jeho kameru pozvali například obyvatelé vesnice, kterou potkalo to neštěstí, že se do ní nastěhoval vyšinutec. Zdědil zahradu a udělal z ní skládku. Napřed svezl na pozemek, ale posléze i do jeho okolí vraky kdečeho od aut, motorek a kol přes vysloužilé dětské kočárky. Posléze kolem těch vraků a do jejich útrob začal vršit staré pneumatiky, kusy rozbitého nábytku, hadry, ale i přebytky potravin nejspíš z nějakého supermarketu.
Na sedadlech vysloužilých aut se tak válí tvrdé pečivo, shnilé salámy, ba celá plata vajec, mezi nimiž pobíhají potkani. Sousedi, kteří se tomu pohledu nemůžou vyhnout, si zoufají a ovšem stěžují. Na místní radnici, na hygieně, na odboru životního prostředí. Dlouho a marně.
Poslední slovo Radky Kvačkové: Je suis Schillerová |
Nikdo jaksi nemá kompetenci, dovídáme se od činitelů. Od vyšinutce pak zní jediná věta: Na svém pozemku si můžu dělat, co chci. Není to poprvé, co ji slyším. Říkají ji majitelé jiných podivných skládek nebo třeba vlastníci luk, na kterých se v létě konají tak zvané technopárty, co patří k letním strašákům obyvatel okolních obcí a veškerého ptactva a zvěře.
Svým způsobem je to pokrok. Byly doby, že jste nesměli na svůj majetek ani vkročit, pokud vám to nepovolila mocná strana maskovaná pro forma státem a úřady. Přiznejme si, člověk si časem zvykl a naučil se různým trikům. Když se naše maminka chtěla k stáru nastěhovat do uvolněné garsonky ve svém vlastním domě, (který směla uklízet a opravovat, ale nikoliv užívat dle svého), kdosi jí poradil, aby učinila na bytovém odboru prohlášení, že byla se zemřelým uživatelem zmíněného bytečku v milostném vztahu jako jeho družka. Ta totiž na dekret udělovaný výhradně národním výborem nárok měla. Na rozdíl od majitelky.
Poslední slovo Radky Kvačkové: Co se dělá a co se nedělá |
Já šla těsně před pádem režimu s jedním problémem ještě dál, až na městský výbor komunistické strany. Vlastně nešlo o nic světoborného, jenom o to, aby v sousedství našeho bydliště skončily nesmyslně hlasité produkce, při nichž drnčela místním obyvatelům celé večery okna. Hygienici a radní taky tenkrát tvrdili, že s tím nemůžou nic dělat. Ale byl tu mocný výbor totalitní strany, kde vám tykali (protože každého, kdo se odvážil vejít do jejich svatyně, považovali za svého člověka), produkce však opravdu zastavili. Měla jsem tenkrát pocit, že jsem právě našla k režimu klíč. Jenže nevydržel dlouho. Ten režim.
Vzpomněla jsem si na to právě při zmíněném pořadu a napadlo mě: Na jaký výbor by si měli jít dneska stěžovat sousedi těch, kteří si můžou na svém pozemku dělat, co chtějí, když předpokládané autority jaksi nemají kompetenci, případně nedělají, co nechtějí? (Tipy prosím na adresu redakce.)
