Následující úvaha bude vycházet z několika základních východisek; neshodneme-li se na nich, je samozřejmě zbytečné se přít o následné závěry.
Za prvé: země naší velikosti a polohy nemá jinou smysluplnou alternativu než členství v EU, jak v časech své největší slávy hlásal i dnešní vrchní euroskeptik Václav Klaus starší. Za druhé: pro zemi naší velikosti a geografické polohy je kulatý stůl EU téměř požehnáním, protože bilaterálně bychom spory s čtyřnásobně větším sousedem na severu a osminásobně větším sousedem na západě řešili mnohem obtížněji.
Za třetí: coby nadmíru průmyslová a exportní země chápeme, že volný evropský trh je klíčovým zdrojem naší prosperity. Shodneme-li se alespoň na tomto minimu, můžeme pokročit dále.
Unie jako celek chystá ohromující záchrannou operaci. To je dobře, protože bez ní hrozí, že by některé zadlužené země s vysokou nezaměstnaností (zejména Itálie, Španělsko, Portugalsko a Řecko) spadly do dlouhodobého ekonomického marasmu. Jejich potíže by ohrozily existenci celé Unie, nejen naše exportéry.
Říká-li Andrej Babiš „Ať si půjčují samy“, pak doufejme, že to jsou jen slova pro domácí publikum, ve snaze přenechat VK mladšímu a Tomiu Okamurovi co nejmenší prostor. Ono by se mohlo stát, že by těm zemím časem už nikdo nepůjčil – nebo půjčil tak draze, že by se stejně sesypaly, což vskutku není v českém zájmu. Myslí-li to vážně a říká-li to Evropské radě, pak, jemně řečeno, nevolí úplně nejšťastnější strategii.
Nicméně předcházející slova neznamenají, že každý návrh z Bruselu je dokonalost sama. Mluvíte-li mimo záznam s europoslanci tuzemských opozičních stran, přiznávají, že současné návrhy jsou pro nás velmi nevýhodné. Alexandr Vondra (ODS) to říká dokonce opakovaně a nahlas. Ano, jsme ochotni pomoci předluženým zemím v rámci programu Next Generation, stejně jako ony pomáhají řešit naši mizející chudobu skrze kohezní fondy. Ale stále zní poněkud bláznivě, aby Česko dotovalo Španělsko či Itálii.
