Poslední slovo Radky Kvačkové: Co se dělá a co se nedělá |
Plánovat je blbost. Vím to už dlouho a nejspíš mi dají zapravdu například ti, kdo si letos kupovali letní dovolenou v Itálii, spoléhali v podnikání na čínské turisty nebo kdysi přísahali na věčnou lásku.
Neplánovat je ovšem taky blbost. Kdo neplánuje, nikam to nedotáhne, nemívá rezervu pro horší časy a třeba ani na nájem.
Nejde o jedinou kvadraturu kruhu, kterou život obnáší. Někdy si říkám, že by každý, kdo přijde na svět, měl dostat manuál, jak s nabytou existencí nakládat.
Manuály jsou v poslední době žádané. Chtějí je školy, aby věděly, jak mají učit a co bude na podzim, nemocnice, aby věděly, jak mají léčit a co bude na podzim, i občané, aby věděli, jak mají žít a co bude na podzim. Z toho usuzuju, že nás plánovačů není málo. Píšu „nás“, protože se mezi plánovače počítám. Dokonce bych řekla notorické. Plánuju pořád, i když dobře vím, že ty nejdůležitější věci přicházejí zásadně neplánovaně a že mi plány stejně vždycky něco nabourá. Vlastně bych se plánování docela ráda zbavila.
Minulé pondělí jsem si třeba slíbila, že odteď začnu vaření řešit vždycky, až mi začne kručet v břiše. Jenže muž přišel s balíčkem masa, že mu ho dal soused, který zrovna přijel ze zabijačky, vykládal auto a trval na svém, že nás obdaruje skvělým bůčkem. No jo, ale co budeme dělat s jídlem, které už máme v ledničce? začalo mi hned šrotovat v hlavě.
Pro jistotu jsem zasunula balíček do mrazáku s tím, že na něj dojde o víkendu. Ale už jsem zase plánovala: Nesmím zapomenout ho v pátek večer vyndat, aby rozmrzl. A taky bude potřeba koupit včas zelí. Nebo zelí ne, zkombinuju cuketu s mrkví. Nejpozději ve čtvrtek musím koupit taky rohlíky, aby do víkendu tak akorát ztvrdly do knedlíků. Středeční by byly tvrdé moc, páteční málo.
Klaplo všechno. Akorát se ukázalo, že v balíčku není bůček na pečení, ale kýta na smažení (informace o bůčku zůstává nevysvětlena). Nejlepší tedy bude, když udělám z poloviny řízky a zbytek holt nakrájím na kousky a udusím s tou mrkví, říkám si rozladěně. Jsem vždycky trochu rozladěná, když musím plán měnit.
Poslední slovo Radky Kvačkové: Kdo za to může |
Právě jsem začala s kouskováním, když volal syn: Neměla bych dneska náhodou oběd i pro jejich děti? „Ale to víš, že bych měla,“ těším se na vnoučata a přestávám kouskovat. Řízky budou ze všeho. Jen musím dát vařit víc brambor na salát. Voda už bublala, když se ozval telefon znovu: „Promiň, změna programu: děti nakonec půjdou s námi do restaurace.“
Sahám do hrnce a vytahuju z horké vody čtyři brambory, co jsou tam navíc. Snad se ještě nevařily, utěšuju se a pečlivě je suším. Spolu s mrkví taky krájím na malé kousky dva přebytečné plátky. Další telefon. Tentokrát volá snacha: „Děti zase říkají, že by si ty řízky daly.“
No, nedaly si. A já zase přísahala, že s jakýmkoliv plánováním skončím. Tedy hned jak zjistím, co bude na podzim.
