Fyzická existence je pro mě dost důležitá a v posledních týdnech mi chyběla. Lidi jenom světélkovali na dálku, což bylo jistě lepší než nic, ale na kolegy do práce jsem se šla stejně při první příležitosti podívat, jestli opravdu jsou. No, všichni nebyli a není vyloučeno, že nikde nebudou úplně všichni, co byli před koronavirem.
Peníze byly. Myslím v té bance. Ale já se rozhodla, že bez lidí je tam nenechám. Co kdybych si za ně potřebovala koupit novou střechu a ztratila heslo? Komu bych měla jít plakat na rameno? Call centru? Jak znám call centra, není s nimi pořádná řeč, kolikrát vůbec nepoznají, jak vám je.
Vlastně se trochu bojím i toho digitálního státu, který kdekdo slibuje, jako že občanům zjednoduší život. Jak mi zjednoduší život, když budu muset odpovídat na digitální dotazy často jenom „ano“ nebo „ne“, ačkoliv každý ví, že máloco na světě je ano/ne? Většina věcí bývá něco mezi tím. A vysvětlujte to displeji!
Ostatně proto jsem se vypravila do té pobočky, že jsem si nebyla jistá, jestli mám svůj tamní účet zrušit, nebo ne. Trochu jsem přitom doufala, že mě živý bankéř, dokud tam ještě je, bude přemlouvat, abych zůstala. Vždyť úroky dávají o něco vyšší než jinde. Jenže se ukázalo, že bankéři, přesněji bankéřky, jsou tam jenom dvě a mají napilno. Takových, jako jsem já, tam totiž čekalo několik, někteří v předepsaném rozestupu dokonce na chodníku přede dveřmi.
Vesměs šlo o seniory, z čehož jsem usoudila, že mladí lidé buď nemají žádné problémy s internetovým bankovnictvím, nebo nemají žádné úspory. No, nikdo mě nepřemlouval, ačkoliv jsem si schůzku sjednala po internetu, takže muselo být zřejmé, že úplně nedigitální nejsem. Asi se se ztrátou starších klientů počítá. Pořád se to vyplatí víc než placení nájmu za prostory v centru Prahy a platů kontaktním pracovníkům, kteří nabízejí spolu s cucavými bonbóny služby naživo.
Referentka byla při rušení účtu rychlá. Skoro moc rychlá, takže jsem se jí ani nestačila zeptat, co bude dělat po zrušení pobočky ona. Přitom by mě to zajímalo.
