Výjimečně má naprostou pravdu ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, když říká: „Návrh je postavený na hašení škod, neřeší příčiny problému.“
KAMBERSKÝ: Vizionáři a hokynáři. Vzájemná evropská pomoc musí mít logiku |
Ten plán samozřejmě lidi, kteří mají výživné za pseudorodiče ze svých daních zaplatit, rozděluje. Některé vyloženě štve. Ten, kdo se odpovědně stará o vlastní děti, bude doplácet na ty, kdo sice rádi kopulují, ale k plodům své vášně se už neznají. Nedosti na tom: vědomí, že „stát se postará“, vytváří kromobyčejný morální hazard. Budoucí matky po schválení návrhu již nebude nic nutit, aby si k početí vybíraly otce jakžtakž spolehlivého. Budou vědět, že finanční část otcovských povinností vezme na sebe báťuška stát. Tak proč přemýšlet, proč se starat? Chci dítě, budu ho mít. S kýmkoli.
Argumenty zastánců jsou však neméně silné a vycházejí nejen z podobně nezpochybnitelných principů, ale i z žité praxe. Dítě nemůže za to, že jej otec (ano, drtivá většina neplatičů jsou muži) opustil. A kromě této věčné újmy (vyrůstat bez táty) přibývá další trápení: máma nemá na pleny, máma nemá na jídlo, máma nemá na školu v přírodě. Byl by od nás zločin trestat pachole za to, za co nemůže a za co jej osud beztak tresce.
KAMBERSKÝ: Potřebujeme hnůj, zvykejte si |
Zálohované výživné je tak ve vládním návrhu omezeno jen na sociální případy, stát nebude platit za tatínky, jako je Tomáš Řepka, a od žadatelů vyžaduje dosti úmornou proceduru pravidelného dokazování, že žijí v chudobě a že se snaží po biologickém otci vymoci peníze klasickými prostředky skrze soudy a exekuce. Potud asi těžko návrhu něco vyčítat – těch zhruba deset tisíc nahlášených trestných činů „zanedbání povinné výživy“ znamená reálně desítky tisíc dětí ročně v bídě.
Fajn, škody uhašeny. Teď pojďme přemýšlet, proč ty požáry vůbec vznikají.
