Začal jsem si výrazu „spolu spolupracování“ všímat, a zjistil, že to používají skoro všichni. V rozhlase, v televizi, v novinách, i ve škole. Připadám si jak hlupák, který českému jazyku nerozumí. Musel jsem vyvinout jistou vůli, abych si řekl slovy Jana Zahradníčka: I kdyby se všichni na hlavu stavěli, já se na hlavu stavěti nebudu. Já budu s někým vždy jen spolupracovat. Čistota jazyka je přece odrazem toho, co nosíme v hlavě a v duši.
Čtu o znovuobnovení základní umělecké školy. Škola už byla jednou obnovena? První obnovení se jim nepovedlo? Ne. V novinách čtu článek o přípravách na znovuobnovení mariánského sloupu. Ten přece ještě neobnovovali. Tak proč znovu? Pozoruhodná je infekčnost podobných klišé. Stačí je párkrát použít, a brzy jsou slyšet ze všech stran.
Vypsaný brněnský divadelní doyen Jarda Tuček použil ve svém šestistém Mudrování v Divadelních novinách titulek: Nově renovované sklepení. O kus dál čtu, že pro vytrvalecký výkon jsou sacharidy zřejmě nejklíčovější živinou. Klíčový znamená hlavní, či ústřední. Takže sacharidy jsou nejhlavnější a nejústřednější? Nestačilo by, že sacharidy jsou pro vytrvalce klíčové?
Odpoledne mě navštíví známá a řekne mi, že je strašně šťastná. Okamžitě mě napadá, že jsou dva druhy štěstí: 1. stupeň být šťastný, 2. stupeň být strašně šťastný. Je to slovo strašně výrazem emocí, anebo je to přehánění? Národní muzeum je „nádherná budova plná krásných skvostů“. Jsou některé skvosty ošklivé? Poslouchám politika, který říká: To jsou naprosto konkrétní opatření.
Aha. Konkrétní opatření nejsou vždy zcela konkrétní. Teprve naprosto konkrétní opatření jsou opravdu konkrétní. Na otázku, zda opatření vejdou v platnost ve slíbeném termínu, politik odpoví: Asi určitě. Naprostá konkrétnost má náhle bratříčka v naprosté nekonkrétnosti. Z počítače na mne vyskočí titulek Fatální selhání. Fatální, tedy osudové, katastrofální, způsobující smrt. Tak to asi někdo zemřel, říkám si. Ne, to jen volejbalisté Českých Budějovic zase prohráli.
Proč nemluvíme a nepíšeme věcně? Pro mne je člověk, jenž neužívá zbytečného zveličování, oázou rozumu. Mám dojem, že lidé, kteří rádi nadsazují, tak trochu zdůrazňují svůj naprosto pevný názor, svůj jasnozřivý úsudek. Nezakrývá to nejistotu, nedostatek sebevědomí? Zrovna teď mi posílá zprávu devítiletá vnučka. Nestačí jí jeden smajlík, nasázela jich do telefonu hned osm. Také ráda přehání. Ale je to dítě, zatímco my jsme přece dospělí.
Tomáše Baldýnského dnes zastupuje režisér Jiří Vanýsek.
