Myslím, že jako občan jsem i já odpovědná za to, co můj stát činí, a chci tímto způsobem té odpovědnosti dostát.
Samozřejmě nemohu mluvit za všechny občany, jsem pouhý „samozvanec“, ale snad mě chápete. (Podobně jsem se – rovněž za výroky českého prezidenta, ale za jiné – omluvila před několika málo lety na východní Ukrajině.) Mohu Vám ale sdělit, že neznám nikoho, kdo by souhlasil s tím, jak absurdně Miloš Zeman posoudil Vašeho dědečka Ferdinanda Peroutku.
Pokládám – patrně podobně jako většina lidí, kteří se obtěžovali něco se o věci dozvědět – Ferdinanda Peroutku za vzácného muže, za jednoho z nejpřednějších českých žurnalistů a intelektuálů své doby. I když bych měla podotknout, že bych ve sporu, který měl v exilu s Pavlem Tigridem, stála na Tigridově straně.
To, že mám dnes na některé věci jiný názor, než jaký měl v tehdejší době Ferdinand Peroutka, vůbec neznamená, že si ho nevážím: soudím, že demokracie je právě takový systém, který nám umožňuje myslet si o různých věcech každý něco jiného, ale zachovat si vzájemnou úctu. Ve světě, kde si měli všichni povinně myslet totéž, jsem žila – podobně jako Vy – desítky let, dobře vím, že nátlak na takovou „jednomyslnost“ vede jen ke lhaní, předstírání a pokrytectví.
Dobře vím, že má omluva není tím, oč jste u soudu usilovala, ale naši spoluobčané zvolili do čela státu muže, který prostě není schopen veřejně uznat svůj omyl, a ústavní uspořádání naší země je takové, že ho k tomu nelze ani soudně donutit.
Pochopitelně nelze Miloše Zemana (ani nikoho jiného) donutit k tomu, aby si vážil někoho, o kom smýšlí špatně a kým pohrdá. Běžného občana lze – v krajním případě i soudně – přimět alespoň k tomu, aby vážil své veřejné výroky a ověřil si, zda nelže. Prezidenta nikoli.
Vždycky mě mrzí, když se ve veřejném prostoru setkám s pomluvami, lhaním a osočováním toho, s kým případný mluvčí nesouhlasí. O to víc mě to mrzí, jde-li o člověka, který dávno nežije, a tudíž se nemůže bránit.
Tento případ má však i určitou lepší stránku: možná se během celého toho vleklého sporu našlo pár lidí, kteří se začali zajímat o to, jak to s Ferdinandem Peroutkou vlastně bylo, protože o něm do té doby nic (nebo skoro nic) nevěděli.
A opravdu by mě velice překvapilo, kdyby po seznámení s okolnostmi Peroutkova života a aspoň s útržkem jeho skvělé tvorby dospěli k jinému názoru než já: totiž, že to byl vzácný, čestný člověk a velký vzdělanec, jakých naše země měla málo. A tak Vás prosím, abyste přijala mou omluvu, jakkoli mě k ní neodsoudil soud.
