Nechme stranou hádky o procenta a zkusme se podívat, o co se ve skutečnosti hraje. V žádném případě nejde o pouhou pomoc zemím zasaženým koronakrizí; tato krize je jen spouštěčem, katalyzátorem mnohem hlubší operace.
Co je tedy v sázce? Řekneme-li to v té největší novinové zkratce, lídři chtějí v prvé řadě zabránit rozpadu Unie (respektive zachránit eurozónu za peníze celé sedmadvacítky), a za druhé provést velký zelený skok k uhlíkové neutralitě.
Ekonomiky mnohých evropských států na tom nebyly dobře už před krizí. Španělsko či Itálii sužovala nezaměstnanost (zejména mladých) a vysoké státní dluhy – a shodou náhod zrovna je zasáhla epidemie nejvíce. Celoevropský plán tedy v prvé řadě říká: pomozme jižním zemím, aby se hospodářsky vzpamatovaly.
Bez toho hrozí spolku nejen úpadek, ale dost možná i rozpad: zejména v Itálii jsou hlasy obviňující EU a hledající útěchu mimo její struktury čím dál hlasitější. Mimořádný plán má „jednou provždy“ pomoci těmto zemím nastartovat hospodářské oživení a zbavit je přílišných dluhů.
V druhém plánu se pod tímto pláštěm skrývají obrovské fondy na takzvanou „spravedlivou transformaci“, tedy přechod na uhlíkově neutrální ekonomiku. Předseda Evropské rady Charles Michel říká, že plánem je dosáhnout „nápravu škod způsobených krizí covid-19, reformu našich ekonomik a transformaci našich společností.“
Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že my, země Evropské unie, využíváme další krize k další integraci. A odvážíme-li se ještě větší zkratky, pak můžeme říci, že dosti nesourodý spolek má být opět zachráněn. Zachráněn zejména německým daňovým poplatníkem.
