Poslední slovo Radky Kvačkové: Půl bilionu
Premium
Názor
Mám trochu zbytnělý smysl pro zodpovědnost. Není to snad ještě nemoc, ale životní komplikace ano. Teď si například dělám starosti s tím půlbilionovým státním dluhem, co schválila sněmovna. Půl bilionu, říkám si, to máme přibližně padesát tisíc na každého včetně kojenců. Padesát tisíc za mě, padesát za muže, když vezmu v úvahu i děti a vnoučata, dluží naše rodina najednou skoro o půl milionu víc než dosud.
Myslím, že ostatní spoluobčané si to tolik neberou. Někteří se podobnému způsobu uvažování dokonce smějí, ale já mám vůči dluhům respekt. Možná je zděděný po mamince. Ta si totiž pamatovala, že její tatínek, mlynář, strávil jednu noc dokonce ve vězení pro dlužníky. Prý než se všechno vysvětlilo. Nepochopila jsem úplně, co se mělo vysvětlit, ale tušila jsem, že věci vzala do rukou babička, která zvládla v životě všechno, včetně té příšerné krize ve třicátých letech minulého století, kdy se drama odehrálo.
Prý šla rovnou za ředitelem banky a všechno urovnala. Nejspíš pohlavárovi ze všeho nejdřív vysvětlila, že jeho a naše rodina jsou vzdáleně, ale přesto jistě příbuzné. Babička všem lidem, které potřebovala, tvrdila, že jsou její příbuzní. V padesátých letech, když měla syna v jáchymovském kriminále, zkoušela něco takového prohlašovat i o komunistickém prezidentovi Zápotockém, v jehož případě to ovšem nepomohlo. (Doma připustila, že příbuzný Zápotocký asi nebyl, ale určitě s ním musela zamlada na nějaké zábavě tancovat, když byl z nedaleké vesnice.)
Tahle babička nebývala moc šetřivá. Ráda se módně oblíkala a ani v hospodářské krizi si prý neodřekla letní pobyt v lázních. Na rozdíl od druhé babičky, které by lázně připadaly jako bohapusté rozhazování peněz, i když jich měla na hotovosti nejspíš víc. Podle ní byla nejlepší lidskou vlastností šetrnost. Co se podařilo vydělat, mělo se odnést do záložny nebo dobře investovat, aby bylo na horší časy. V této části rodiny se šaty nosily do té doby, než se rozpadly, nahnilá jablíčka se vykrajovala a povinně jedla a daňové přiznání se psalo na nejmizernější papír, jaký bylo možné sehnat, aby si na berňáku nemysleli, že máme na vyhazování. Dluhy nepřipadaly v úvahu.
A teď hádejte, po kom nakonec zbylo něco, co stálo za řeč a za restituci. Po těch prarodičích, kteří šetřili a našetřili, aby se oni ani jejich potomci nemuseli zadlužovat? Nebo po těch, co poskakovali dva kroky před bankrotem a jezdili přitom do módních lázní? Kupodivu nikoliv po těch šetřivějších.
Možná to byla spíš shoda okolností než co jiného, ale stejně se tím utěšuju. Třeba se dluhy netrestají peklem zas tak důsledně a při troše štěstí by nám mohl projít i ten půlbilionový státní. Ale příspěvek na lázně, který z něj rozdávají, si nevezmu, protože to by mi připadalo jako bohapusté vyhazování. Jsem totiž spíš po babičce šetřilce.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
