Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Teta El
Premium
Názor
Jsem až překvapený, jak se mi stýská po El. Ačkoliv se ukázalo, že bez jejích návštěv ve špíně neshniju, že dům i bez jejích rázných tahů mopem může působit v zásadě uklizeně, chybí zde aura, které má na rozdávání, image zestárlé filmové hvězdy, kterou kolem sebe šíří (mimochodem, hrála ve Skřiváncích na niti, ale jen malou roli).
Chybí mi historky, které po jejích návštěvách sdílím s klubem jejích fanoušků. Třeba jak si jednou v jedenáct dopoledne autem přijela obhlédnout stupeň znečištění naší kanceláře, vešla dovnitř v gepardím paletu a klobouku se zlatou krempou a cigaretou ve špičce, lehounce mlaskla a řekla: „Něco bych si dala.“ Měl jsem tam flašku jamesona, tak jí tak lehce cmrndnu do skleničky – „naleju vám řidičskýho,“ povídám – a ona na to: „Jen přitlačte, já mám čtyři řidičáky, tak mi holt jeden vemou.“
Ty řidičáky jsou kromě českého italský, španělský a řecký, pokud vím, tam všude žila a ráda se tam vrací. Občas s sebou na úklid bere svoji devadesátiletou maminku, která vždycky chvíli sedí na sluníčku, ale pak jí to nedá a začne mi zalévat jahody anebo zametat kolem domu.
„Ježiš, sedněte si,“ říkám a El řve z okna: „Mami, sedni si proboha!“ Ale ona si nesedne, „aspoň budu k něčemu,“ mumlá s koštětem v ruce, El řve z okna, „pane Tomáši, chyťte ji, kdyby padala, já převlíkám peřiny!“, já chodím s rukama roztaženýma kolem staré dámy (má devět sourozenců, z nichž dosud umřel jen jeden, a těm zbývajícím je dohromady něco jako osm set sedmdesát čtyři let, scházejí se jednou ročně v Drážďanech a El tam mámu vozí), hlídám, aby si při úklidu nezlomila spodinu lebeční anebo stehenní kost v krčku, a nakonec jsem víc vyčerpaný, než kdybych gruntoval osobně.
Ještě jsme se úplně neshodli na tom, jak budu El označovat, protože „uklízečka“ ji uráží, „hospodyně“ zas mně připadá jako tlustá paní ve škrobené sukni, která v domě bydlí a vaří. „Paní na úklid“ je už úplně nepřijatelné, zní to jako označení někoho, kdo se na nic jiného nehodí. Na mé okolí působí nejvíc jako taková ta rázná teta, která občas přijede na návštěvu a uklidí, protože si nemůže pomoct.
Je třeba říci, že El se na úklid nehodí úplně stoprocentně, dělá jenom, co ji baví (odmítá například skládat prádlo), což mé přítelkyně obvykle popuzuje, ale já to obdivuju jako příznak silného charakteru. „Proč jí to neřekneš?“ ptají se. „Já jsem jí to řekl a ona řekla, že ji to nebaví,“ krčím rameny. „To to teda budeš skládat ty?“ ptají se ironicky, protože vědí, že mě to taky nebaví. No a hned je o čem mluvit. Jen díky ní jsem si navykl prádlo skládat sám a také jsem se naučil připravit vongole tak, aby neskřípaly mezi zubama.
Jenže už je to měsíc, co si El zlomila ruku, stále ještě nesrostla, tak jsem začal přemítat o krátkodobé nevěře. Ale protože kamarádčina hospodyně v mládí jezdila s cirkusem, naštěstí pro mě nepřestane být úklid dobrodružstvím ani v blízkém budoucnu.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
