Poslední slovo Petrušky Šustrové: Běloruský prezident
Premium
Názor
Prezidentské volby v Bělorusku jsou skutečně na spadnutí, měly by proběhnout pozítří, tedy v neděli. Vítěz je podle mého názoru bohužel předem znám – soudím, že jím bude Alexandr Lukašenko, který vládne zemi už pět funkčních období, od roku 1994, a jejž mnozí tamní občané i zahraniční komentátoři označují za diktátora.
Moc ráda bych se mýlila, ale skutečně jsem přesvědčena, že se tyto volby nebudou lišit od těch, které jim předcházely, a že budou zmanipulované.
Sama jsem se jako pozorovatelka jedněch takových voleb po roce 2000 zúčastnila – a opravdu nemám sebemenších pochyb o tom, že zmanipulované byly, bylo to zřejmé téměř na každém kroku. A protože Lukašenko během svého vládnutí zcela ovládl všechny mocenské struktury v zemi a oficiální média má pevně v hrsti, nevím, jak by v „jeho“ Bělorusku mohly svobodné a spravedlivé volby proběhnout.
Opoziční strana, která by si od jedněch voleb do dalších budovala pevnou strukturu a získávala voliče, v Lukašenkově Bělorusku prostě existovat nemůže, její představitelé by zmizeli ve vězení nebo by byli vyštváni za hranice.
Nutno ovšem říct, že nálada v běloruské společnosti se změnila: tenkrát jsem odhadovala, že by ty volby Lukašenko byl vyhrál, i kdyby proběhly svobodně, a nebylo mi úplně jasné, proč je vlastně potřeboval zfalšovat. Usoudila jsem, že mu vyšší počet voličských hlasů dodává sebejistoty před sebou samým i na mezinárodní scéně.
Dnes je však otázka, zda by v řádných volbách měl dnešní prezident naději na vítězství. Udělal celou řadu chyb, země se pod jeho autoritářskou vládou nerozvíjí, ekonomická situace je bídná. Nedojde-li ke změně, bude velká část běloruských občanů prostě živořit.
Hlavně však už vyrostla nová generace a opozice vůči prezidentovi doznala podstatných změn a rozšířila se. Generace lidí zvyklých z někdejších sovětských dob téměř automaticky poslouchat příkazy a pokyny „shora“ mizí a ti mladší z internetu dobře vědí, že něco takového je v dnešním světě – přinejmenším v dnešním evropském světě – zcela neobvyklé.
Počet opozičních demonstrantů však roste a i ti, kdo na demonstrace ve velkých městech nechodí, se těžko mohou smířit s tím, když prezident jako lék na pandemii navrhuje občanům, aby se „projeli na čerstvém vzduchu na traktoru“ a pak si dali panáka vodky. Ti, kteří na ně chodí anebo s nimi sympatizují, se zase nemohou dost dobře smířit s tím, co Lukašenko velmi jasně naznačuje: že by za jejich protesty měli stát „diverzanti z Ruska“. Vědí totiž velice dobře, proč si přejí změnu ve vedení země.
Vnější pozorovatel vidí i bez brejlí, jak Lukašenkův aparát znemožňuje či aspoň ztěžuje kandidaturu jiných: buď nadějnější kandidáty vyštve ze země, nebo je prostě pošle do kriminálu. Přesto je zřejmé, že by v řádných volbách měla značný úspěch, ba možná by zvítězila Svetlana Cichanouská – původně měl kandidovat její manžel, ale ten sedí ve vězení.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
